Na podzim loňského roku odešel do německého kartuziánského kláštera Marienau P. Jan Krbec, kterého mnozí znají z jeho působení na DCŽM v Osové Bítýšce a taky jako duchovního pro signály.cz. Před svým odchodem poskytl rozhovor pro časopis ve své rodné farnosti. Část z něj vám zde se souhlasem tamní redakce přinášíme.


 


Jendo, myslel jsi na tenhle životní krok dlouho, ta myšlenka v tobě zrála?

    Dlouho, dlouho. Už když jsem byl v prvním ročníku na Teologické fakultě v Olomouci (přípravu ke kněžství jsem začal o rok později) ve školním roce 2002-2003, se mi dostala do rukou knížka Na cestě do nebe – o skrytém životu kartuziánů. A tehdy jsem si řekl, že to je ono. To je touha mého srdce. Jaksi to zarezonovalo s celou mou bytostí. Jako když se dva zamilovaní chytnou za ruce a projede jimi „elektřina“. No, ale vzápětí jsem to začal Hospodinu „vysvětlovat“, že je přeci blbost, aby mě vedl do kartouzy přes diecézní kněžství. Když už jsem mu řekl svoje ano pro kněze v diecézi, je přece hloupost, aby mi dal do srdce touhu po mnišském životě v samotě. No a vidíš, za ty roky jsem mu to nevysvětlil.

    Určité volání či impulzy se objevily i v semináři – ale vždy jsem to úspěšně zadupal do země. A po setkání s jednou řádovou sestrou jsem si vždy řekl. „Dobrý Bože, je to hezké, že mě voláš k hlubšímu prožívání vztahu s Tebou a k hlubší modlitbě.“ A myšlenku na kartouzu jsem velice rychle opouštěl. Ale… stále jako by něco chybělo.

    Přišlo jáhenské svěcení, kněžské svěcení, primice – člověk byl nesen na vlně Ducha svatého, prožívané milosti a radosti z kněžství, že jsem na nic jiného moc nemyslel.

    Změna přišla až po mém nástupu do Osové Bítýšky na Centrum pro mládež – školní rok 2010 -2011. Znovu se něco ozvalo, všechno bylo strašně moc krásné, ale přeci jenom jsem měl pocit, že ještě něco chybí, že musí být ještě něco víc… Na konci října 2010 jsem byl na exerciciích s otcem Vojtěchem Kodetem a tam jsem se mu svěřil s tím napětím, které prožívám. On mi velice moudře odpověděl, ať hledám, modlím se, zkoumám Písmo a nechám se vést událostmi, rozhovory, texty z Písma. Rozhodný okamžik přišel 31. 10. tedy před Slavností všech svatých. Zůstal jsem na Centru sám (což bylo nevídané). Trochu jsem pouklízel a přišla mi do rukou (čistě náhodou, že) brožurka o kartouze v Marienau v Německu… Díval jsem se pak ještě dlouho na internet na stránky různých řádů, který by to asi tak mohl být… Pak mě napadlo: blbče, neseď tady u počítače, ale jdi se modlit. Vystavil jsem si tedy Nejsvětější Svátost a začal se modlit nešpory s tím, aby mi Pán dal poznat, kam mě tedy volá… Po nešporách jsem ani nemusel moc mluvit – dotaz byl jasný – který řád a kde… Odpověď byla jasná a přišla překvapivě rychle. Opět mi vyhrkly slzy do očí (stejně jako při odpovědi na volání ke kněžství) a bylo jasno. Marienau – Německo. (Nesnášel jsem Německo a Němce. Je v nás odmalička vybudován jakýsi odpor ke všemu německému, ale jakmile se člověk seznámí s konkrétními lidmi, musí změnit názor.)

    Sám jsem si nechal půl roku na ujištění, že nejsem blázen nebo že mě ďábel nesvádí z dobře započaté cesty. Následovala návštěva v kartouze a cesta k o. biskupovi, aby mě uvolnil ze služby v diecézi. Otec biskup pak stanovil 5 let, než jsem mohl odejít z diecéze.  A těch pět let vyprší k 1. říjnu.

 

Proč právě kartuziáni? Neuvažoval jsi i o jiném řádu?

    Nevím.  Hmm, protože to Hospodin od věků připravil, vybral a mě dal milostivě poznat, co je pro mě to nejlepší, kde je moje místo. To nejlepší místo na světě, kde mohu rozvinout do maxima své lidství a stát se svatým. Během života jsem chtěl dělat tanec (byl bych při vší skromnosti hodně dobrý) a herectví. Zpětně vidím a velice jasně si uvědomuji, že by ale byla ohrožena moje víra a v důsledku toho i moje spása. Bůh si mě vedl jinak a jsem mu za to vděčný (myslím, že ne dost). K herectví a režírování jsem se pak dostal trochu jinačím způsobem skrze přípravu Diecézních setkání mládeže s o biskupem.

    Uvažoval, uvažoval. Ještě během semináře jsem byl týden u kapucínů. Po vysvěcení mě pak lákali trapisté v Novém Dvoře… nebo cisterciáci ve Vyšším Brodě.


Při svém hledání informací o kartuziánech jsem narazila na text, v němž autor odkazuje na svůj článek s názvem Velké mlčení, či promarněný život?, což je tak trochu i tématem další otázky. Snad to nebude znít drze, ale z mnohých úst jsem slyšela, že právě takovýto odchod do izolace kláštera je sobeckou záležitostí. Vždyť je daleko prospěšnější pracovat pro nemocné, chudé, sociálně vyděděné či jinak strádající! Co bys na taková slova odpověděl?

    Že tato otázka či názor je zcela pod vlivem dnešní společnosti, která se na člověka dívá jen z pohledu výkonu. Jsi schopný, pracuješ, přispíváš k hrubému domácímu produktu? – máš hodnotu, vážíme si tě. Proto dnešní společnost nebere děti a seniory – nemohou podávat výkon = jsou přítěží a je potřeba se jich zbavit, viz zabíjení nenarozených dětí a tzv. eutanázie. Pohled křesťana musí být jiný. Hodnota člověka se odvíjí od jeho stvoření Bohem, že je milovaným Božím dítětem a Bohem povolaným ke spáse.

    Máme svět duchovní a fyzický. Pokud vidíme jen to fyzické, řekněme výkonové, změřitelné a zvážitelné, tak ano – je to sobecké jednání a člověk si jde na jakýsi „odpočinek“, kde se o něj pěkně starají. Pokud mám ale na zřeteli duchovní svět, neviditelný svět, kde zlo neustále útočí a snaží se člověka svést z cesty do Boží náruče, tak jde o nástup do první frontové linie, kde se odehrávají ty nejtěžší boje.

    Mnišské řády vznikly jako reakce na vlažnost křesťanů po roce 313, kdy křesťanství přestalo být pronásledováno. Mnozí muži a ženy odcházeli do pouště (symbol přebývání ďábla – Ježíšovo pokušení na poušti), aby tam přísným životem byli martyry, tedy svědky radikality života podle Ježíšova Evangelia. Poušť to je boj se zlem. A modlitba 150 žalmů během celého týdne je zbraní, kterou se bojuje. Znovu a znovu se dává existence slovům, která oslavují, chválí a vyvyšují Boha a jeho jednání v dějinách spásy. Recitací či zpěvem žalmů, které jsou zcela Božím slovem a zcela slovem lidským se rozšiřuje Boží království, moc a vláda Boží nad světem. Kam vedlo ničení a rušení kontemplativních řádů za husitských válek, francouzské revoluce a reforem Josefa II. je zcela jasné. Kam vedl odklon od Boha na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století je také jasné – neblahé následky si neseme dodnes. Mnišské řády jsou opakem, středisky modlitby a chvály Boží. Nechci ani domýšlet, kde by byl svět bez mnišských řádů. Když se v Evropě rozmáhalo zlo a nevěra – kontemplativní řády byly první, které šly pod nůž či pušku.

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise třešťské farnosti Věžník.

 

Otci Jendovi přejeme, aby po cestě, na kterou jej zavolal Pán, kráčel vytrvale, v lásce a radosti. Další informace o kartuziánech také v českém jazyce je možné najít zde.