Život v semináři zůstává pro mnohé zahalený rouškou tajemství. Místo určené duchovní formaci budoucích kněží nabízí zajímavé životní příběhy a rozhodování. Jedním z těch, kdo se připravuje na kněžství, je jednadvacetiletý Jan Kříž z Blížkovic na Znojemsku, který poodkryl, jak vypadá život za zdmi semináře. Aktuálně ukončuje druhý ročník duchovní formace v Olomouci, po roce v konviktu tak bude mít za sebou první rok v semináři. 

Jak se rodila tvá cesta do semináře?

U mě osobně postupně. Neslyšel jsem žádný hlas a neobrátil se po přečtení verše z Bible, i když Pán má různé cesty. Dokonce si myslím, že kdyby mě oslovil takto, tak bych tomu s mou přirozenou skeptičností nevěřil. Ale v první třídě k nám přišel nový kněz, který byl zvlášť pro děti fakt skvělý. Tak přišla přirozená touha být takový borec, jako je on. Ale čas šel dál, já třídil, rozmýšlel se, rostl můj vztah s Bohem a ta základní touha sloužit Bohu jako kněz, přinášet lidem Krista a přivádět lidi ke Kristu, tam zůstávala i když už dávno nešlo o to být jako tento kněz.

Co bylo nehorázně důležité a bez čeho by to nešlo, je modlitba. A to si myslím, že je všeobecně doporučitelné. Protože si jsem jistý, že když nechám Pána, ať mě vede, tak on to udělá. Loni v červnu jsem měl možnost slyšet jeden skvělý manželský pár mluvit o tom, jak se vzali. A ukázalo se, že v určitém životním období oba vážně zvažovali zasvěcený život, ale svěřili to Pánu a on je přivedl k sobě. A to je skvělý. No a pak jsem došel k maturitě a v té době už jsem byl celkem rozhodnutý.

Jaká byla reakce lidí na tvoji touhu vstoupit do duchovní formace?

Různá. Někdy nadšená, od někoho rozpačitá, jindy konstruktivní, někdy se mě snažili přemluvit, abych tam nechodil, někteří mi říkali, že to stejně věděli. Všechno jsem si pak musel promyslet, když jsem v konviktu zvažoval pravost svého povolání.

Jak se změnil přístup lidí z tvého okolí po tom, co ses stal bohoslovcem?

To je zas podle člověka a jeho okolí. V mém konkrétním případě je zajímavé, že ateisti mě berou celkem podobně, ale katolíci teď neví, jak se mnou mají jednat. Oni si musí připomínat, že jsem člověk a já si musím připomínat, že jsem člověk.

První rok duchovní formace člověk stráví v konviktu, až poté nastupuje do semináře. V čem se liší první rok od ostatních?

V množství učení. V konviktu se člověk už učí jazyky a tak, ale jinak má spousta času. V semináři naopak mnohem více studuje. V konviktu je tolik času, že se člověk nemá šanci vyhnout zásadní otázce: „Co tu dělám?“

A na co přijde?

Jak kdo. Ale standardně všichni zjistí, že něco jiného, než si původně mysleli. Konvikt je od začátku zaměřený na pročištění úmyslu, proč chci být knězem. Každý zjistí, že tam vlastně byly vedlejší důvody. Problém není, když člověk do konviktu s nějakými vstupuje, problém je, když zjistí, že tam zároveň není nic hlubšího. A právě o tom je konvikt, aby člověk přišel na to, jestli jeho povolání má hloubku a pochází od Boha.

Jaké vedlejší důvody máš na mysli?

Každý má svoje, ale může tím být touha po uznání, autoritě, snaha pomáhat lidem, touha radit a spousty dalších.

Co je špatného na motivaci pomáhat lidem?

Není to špatná věc, ale pokud by tam nebylo nic jiného než touha pomáhat lidem, tak celkem brzy zjistíš, že to můžeš dělat i v nemocnici a nemusíš být knězem.

Jak jsi poznal ty, že jsi v duchovní formaci správně?

Každý má jiný příběh. Ale obecně to vidím jako takovou vnitřní jistotu, že i když máš chvíle, kdy tě tady všechno a všichni štvou, máš motivaci tu být. Ale já jsem zatím prvák, takže je možné, že za dva roky zjistím, že jsem to viděl blbě a že to nestačí

Jaký je denní program v semináři?

V 6:15 nám začíná ranní modlitba s rozjímáním následovaná mší svatou a snídaní. Od půl deváté je vyučování na fakultě. Kolem jedné odpoledne máme zpytování svědomí a oběd a pak zas školu. V 18:15 večerní chvály a večeře. Večery jsou podle dne v týdnu, obvykle je nějaká modlitba a kompletář kolem 21:00, potom jdeme spát.

Na který bod programu se těšíš nejvíc a na který méně?

To je těžké. Mše a rozjímání mohou být skvělé, ale pokud se člověk blbě vyspí a probudí se fakticky až po snídani, tak z toho moc nemá. (úsměv) Jinak škola je někdy zajímavá, ale samozřejmě jak který předmět a jak kdy.

Co tě v semináři nejvíce překvapilo? 

Že tu jsou všichni lidi. (úsměv) Člověk tak trochu čeká, že tu uvidí světce z legend, kteří „poletují při modlitbě u stropu“ a místo toho jsou normální lidi, kteří mají nějaké dobré a spoustu špatných vlastností. Myslel jsem si, že očekávám cokoliv, ale taková rozdílnost povah má očekávání zdaleka předčila. A díky tomu si pak uvědomíš, že jsi taky člověk a že máš taky nějaké dobré a spoustu špatných vlastností.

Mluvíš o rozdílnosti povah. Co vám pomáhá, když udeří „ponorka“?

Mně se strašně začalo líbit označení bratři. V rodině, ze které pocházíš, máš vlastně taky lidi, který sis nevybral, ale musíš s nimi nějak žít, i když je to občas na ránu. Ta rozdílnost je děsně silná věc. Jsou i rozdíly mezi seminářem a rodinou. Doma máš lidi, kteří mají v určitým směru podobné chování, podobný náhled a podobné zlozvyky. Tady prostě nutně narazíš. A když jsi v semináři dva měsíce v kuse, nemůžeš počítat s tím, že týden nějak přetrpíš a o víkendu si odpočineš. Zjistíš, že musíš ty lidi ignorovat, změnit nebo změnit sebe. Je to čistě přirozený postup, jak odstranit povahové extrémy a naučit se vycházet s rozdílnými lidmi. Změnit všechny nedokážeš a ignorovat nevydržíš. (úsměv) Tak nějak bych to popsal.

Jak to vypadá konkrétně?

Jednou jsem měl spor s jedním spolubratrem, byl to jeden z dlouhé řady sporů o kraviny. Ale během toho rozhovoru jsem zjistil, že už se to ve mně zlomilo a já toho člověka nenávidím. Sranda byla, že jsme se pak s ním a dalšími spolubratry šli modlit kompletář a já viděl, že mě irituje i to, jak čte verše žalmů. (úsměv)

Tak jsem se po kompletáři zvedl a rychlým krokem jsem přešel do jiné kaple, kde naštěstí zrovna nikdo nebyl. Tam jsem začal Pánu vysvětlovat, že já toho člověka čistě racionálně nenávidím a nic s tím nedokážu udělat. A během pěti minut, co jsem takhle mluvil, jsem si uvědomil, že už to je zas v bodě nula. Že vím o všem, co udělal blbě, ale že jsem mu odpustil. Tak to pro mě bylo silné. Na jeho obhajobu musím říct, že měl zrovna dost těžké období.

Existuje stereotyp, že křesťanství a touha po svatosti je velká nuda. Co bys na závěr vzkázal mladým lidem, kteří si to myslí?

Že neví, o co přichází. Křesťanství bez Boha je nuda. Být „svatý" bez Boha je nuda a jen to omezuje. Ale Bůh to je někdo tak skvělý, že to je neporovnatelné. Ono to nejde o moc konkrétněji, jediný důvod pro křesťanství je podle mě Bůh. Dneska už křesťanství světu moc nových věcí nabídnout nemůže. Humanismus máme, vzdělání máme, sociální politiku státu máme. Jediné, co může křesťanství nabídnout, je osobní vztah s Bohem. To je naprosto konkrétní vztah, ale tak osobní a konkrétní, že se to blbě popisuje. To je jak kdybych někomu řekl, proč konkrétně miluje tuto svou manželku a ať mi na ní ukáže konkrétní vlastnost, kterou nikde jinde nenajde a proč by si měl každý člověk na světě vzít zrovna jeho manželku. A pravý osobní vztah s pravým Bohem není nuda, naopak je to každý den spoustu neočekávaných problémů, a ještě neočekávanějších řešení. (úsměv) 

 

Jan Kříž (21) pochází z Blížkovic na Znojemsku. Do konviktu nastoupil na podzim roku 2015 po maturitě na gymnáziu v Moravských Budějovicích. Aktuálně dokončuje první ročník semináře v Olomouci.

 Foto: Archív Jana Kříže