Dobrá kniha patří nejen k dlouhým zimním večerům. Ve spolupráci s redaktorkou Radia Proglas Hanou Svanovskou, která připravuje pro rozhlas pořad Knihovnička, vám chceme čas od času přinášet recenzi literatury, která stojí za pozornost. Dnes představujeme titul Mlčení.


Před několika týdny vstoupil do českých kin dlouho očekávaný snímek amerického režiséra Martina Scorseseho Mlčení, natočený podle slavného románu japonského romanopisce a dramatika Šúšaku Endó. Zároveň s filmovou premiérou vychází v nakladatelství Vyšehrad jeho literární předloha. Nechme teď stranou pochopitelné komerční důvody tohoto počinu. Spíš se zkusme společně zamyslet nad tím, v čem může román vydaný před více než padesáti lety ještě přitahovat, inspirovat – nebo i tak trochu znejisťovat.

 

Dva portugalští jezuité Sebastiao Rodrigues a Francisco Garrpe odjíždí roku 1639 na krajně nebezpečnou cestu do Japonska, nejen aby tam šířili katolickou víru, ale také aby zapátrali po osudu svého nezvěstného učitele, dalšího jezuity padreho Ferreiry. Od této prostě načrtnuté dějové linie se odvíjí celé vyprávění, které ve svém spíše poklidném toku nepřekvapí ani šokujícími vztahovými zápletkami, ani sofistikovaně vystavěnou psychologií. Od začátku totiž úpěnlivě krouží kolem jedné zásadní existenciály, srozumitelné i křesťanům 20. a 21. století; totiž za jakých okolností je ještě možné šířit a předávat křesťanství v podmínkách kulturně nepříznivých až protikladných? Do jaké míry má člověk odpovědnost za druhé a za jejich postoje v konkrétní situaci? A je vůbec možné i při vášnivé a upřímné touze po spáse druhého člověka rozhodovat o jeho osudu?

 

 

První čtyři kapitoly románu Endó fiktivně sestavuje jako Rodriguesovy osobní dopisy a svědectví. Nadšený mladý misionář, hořící entuziasmem jezuitské spirituality, která byla v té době na svém vrcholu nejen v jižní Evropě, se snaží co nejlépe dostát svému úkolu. S přítelem Garrpem na japonských ostrovech přežívají sice v těsném, nepohodlném a nakonec i nebezpečném úkrytu, pocit vnitřní jistoty z Boží přízně a ochrany, a také rozjitřené emoce z velkého dobrodružství jim však dodávají sílu k horlivé kněžské činnosti:

 

"Toho dne jsme pozdě v noci tajně křtili dítě. (…) Byl to první křest od našeho příjezdu do Japonska a neměli jsme při něm samozřejmě ani svíci, ani hudbu: jediné, co nám při obřadu posloužilo, byl malý, prasklý šálek na čaj se svěcenou vodou. Ale ta chvíle mě naplnila daleko větší radostí než sebeslavnější obřad v katedrále: ubohá chatrč, pláč dítěte, matka s láskou je tišící, venku muž na stráži a slavnostní hlas Garrpeho pronášejícího slova křestních modliteb. Byla to blaženost, jakou může pocítit jen kněz, který hlásá víru v cizí zemi. Když křestní voda zkropila čelíčko dítěte, nakrabatilo tvář a dalo se do pláče. Tahle tvářička s úzkýma očkama se zanedlouho změní v tvář, jakou má Mokiči nebo Ičizó. I toto dítě bude jednou těžce pracovat, tak jako jeho otec a děd, na tomto úzkém, chudém proužku země při pobřeží temného moře a stejně těžce umírat. Ale Kristus nezemřel jen za krásné a ctnostné. V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (str. 45)

 

Je příznačné, že s pátou kapitolou a zatčením hlavního hrdiny (přirozeně ho zrazuje jidášovsky koncipovaný odpadlík Kičidžiró) přechází autor z ich-formy do zdánlivě nezaujatého vyprávění. Rodrigues přestává být pro čtenáře mladíkem Sebastiaem vyvolávaným jménem, ale stává se exemplárním archetypem kněze, jak se o něm v textu dále hovoří. Šúsaku Endó tím jakoby naznačuje, že od konkrétního příběhu postupně přechází k bolavě univerzálním otázkám lidské existence, se kterými se potýká asi každý křesťan. Proč se Bůh nezastane slabých, trpících, v tomto případě krutě mučených a pronásledovaných? Proč nic neudělá, když jsou síly dobra a zla rozloženy přece tak jednoznačně, alespoň z našeho lidského hlediska? Proč od Něj nedostáváme odpovědi a znamení, jaká bychom si přáli a očekávali? Proč vlastně Bůh nakonec – jen mlčí…?

 

"Dnes večer poprvé za jeho zavřenými víčky živě vystoupil výraz Ježíšova obličeje v Getsemanech. Zda i onen muž se té noci třásl hrůzou v předtuše Božího mlčení? Kněz tomu nechtěl uvěřit. Teď dokonce musel několikrát potřást hlavou, aby potlačil výkřik, který se mu maně dral ze srdce. Deštivé moře, mlčící, když Mokičiho a Ičizóa přivázali ke kůlům. Moře, na němž se jako úlomek dřeva vznášela černá hlava Garrpeho, snažícího se z posledních sil dostihnout loďku. Moře, do něhož padala, jedno po druhém, těla zabalená do rohoží. Moře táhnoucí se donekonečna, bez hranic, smutně, a i v té chvíli Bůh nad ním neúprosně stále a stále mlčel. Eli, eli, lama sabachthani, Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? – tento výkřik zazněl v knězově srdci při vzpomínce na olověné moře. (…) V pátek okolo hodiny deváté, když nastala tma po vší zemi, zazněl tento hlas z kříže a nesl se k nebi. Kněz často uvažoval o slovech modlitby onoho muže, ale ještě nikdy ho nenapadlo, že by byla výrazem hrůzy z Božího mlčení. Je však naprosto jisté, že Bůh je? Kdyby nebyl, byla by polovina mého života, věnovaná tomu, abych sem, na tento malý, pustý ostrov, přes nesčetná moře přinesl zrnko pravdy, jen zbytečná hra. (str. 149-150)

 

Nebylo by na místě předjímat finále celého příběhu, včetně překvapivé a interpretačně nejednoznačné role, jakou nakonec sehraje objevivší se padre Ferreira. Podotknu jen, že střet dvou životních stylů, tedy buddhismu a křesťanství, tu zdaleka není vykreslen černobíle, což platí i o jiné kulturní válce té doby, nenávistného zápolení mezi katolicismem a reformací. V tomto smyslu moc nechápu, proč se v souvislosti s Endóvým románem tak často zmiňuje rozsáhlý nedokončený tlustospis Služebníci neužiteční českého katolického romanopisce 20. století Jaroslava Durycha. Jistě, Durych ho napsal zhruba v téže době a jeho tématem jsou japonské misie, ale nezapomínejme, že Durychovým záměrem byla především velkolepá barokizující oslava expanzivní katolické zbožnosti, a to daleko spíše než kladení si nadčasových otázek o nejistotách a pochybnostech křesťanské víry.

 

Ve Vyšehradu tedy reagovali na vlnu zájmu o film promptně – leč zároveň naprosto profesionálně. Nové vydání románu Mlčení je zvládnuto po redakční i grafické stránce bez chyby, jakkoli se mě osobně moc nezamlouvají obálky reprodukující foto z filmu. Mnohem důležitější ale je, že se nezapomnělo na dostatečně obsáhlý, informativní a do kontextu uvádějící doslov. Překladatelka Libuše Boháčková v něm píše o méně známých souvislostech japonských misií, což sice není pro individuální čtenářskou reflexi příběhu úplně nezbytné, žádoucí ale ano. Stejně jako je žádoucí, ale určitě ne nezbytné pouvažovat o tom, zdali by nestála za obnovené vydání také další Endóova próza Moře a jed. Ale to už nechám na svobodné volbě uvážlivého nakladatele.

 

Šúsaku Endó: Mlčení. Přeložila Libuše Boháčková, vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2017.