...aneb jak se na obrazovce počítačů zjevil svět křesťanské morálky.

 

Každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Ubi societas, ibi ius. Lidská obec ale nevzkvétá jen díky právům a povinnostem, ale také díky vztahům, charakterizovaným milosrdenstvím a nezištností. Toto uspořádání je součástí přirozeného řádu a každé lidské společenství k němu přirozeně tíhne. Spolupráce mezi lidmi je posilována vzájemnou důvěrou a zaštiťována je spravedlností, která, jak píše Pavel VI., je „minimální mírou lásky“1. Spravedlnost pomáhá udržovat práva a povinnosti mezi lidmi, je přirozeným základem rozvoje lidské společnosti, základem, který je v křesťanství dále rozvíjen. Nečekaným důkazem této skutečnosti se ve druhé polovině 20. století stalo hledání řešení problému, zvaného jako Vězňovo dilema.

 

Foto: www.pixabay.com

 

Je podvádění výhodné?

Představte si dva pachatele trestného činu, kteří jsou vyslýcháni v oddělených místnostech. Oběma dá policie na výběr. Pokud se ani jeden nepřizná, půjdou oba do vězení na 1 rok. Pokud se jeden z podezřelých rozhodne svědčit proti druhému, zatímco druhý bude mlčet, první odejde volný, avšak druhý půjde do vězení na 3 roky. Pokud se oba rozhodnou svědčit proti druhému, oba půjdou do vězení na 2 roky.

Ponechme stranou etickou stránku věci a podívejme se, zda bude společným zájmem obou vězňů spolupracovat. První vězeň si může říct: „Když bude můj komplic mlčet, je pro mě výhodnější zradit ho, protože pak budu volný. Pokud nebude mlčet a bude svědčit proti mně, je pro mne výhodnější zradit ho, protože kdybych mlčel, dostanu tři roky, zatímco když ho zradím, tak jako on mne, dostanu dva roky.“ Ať už ten druhý vězeň udělá cokoliv, ten první vždy získá víc, když ho podrazí. Druhý vězeň uvažuje stejně a výsledkem bude vzájemné udání. Místo oboustranně výhodné spolupráce se oba racionálně rozhodnou pro zradu, v důsledku nevýhodnou pro oba.

Tento znepokojivý závěr vedl výzkumníky k tomu, že začali Vězňovo dilema testovat na lidech. Místo let vězení se rozdávaly peníze; když oba hráči spolupracovali, dostali větší odměnu, řekněme 30 dolarů pro každého. Když se pro spolupráci rozhodl jen jeden, nedostal nic, a druhý, který ho zradil, dostal odměnu 50 dolarů. A když se zradili oba, dostali každý 10 dolarů. A tehdy se ukázala zajímavá věc – lidé v této hře spolupracovali, tedy se podle názoru výzkumníků pokoušeli o logicky chybnou taktiku. Někteří výzkumníci se domnívali, že je to způsobeno intelektuální slabostí většiny populace. „Ukazuje se, že průměrní hráči nejsou strategicky dost nadaní na to, aby pochopili, že strategie Podváděj je jedinou logicky opodstatněnou variantou.“2

 

Proč je prospěšná vstřícnost?

Koncem 70. let začali hrát hru Vězňovo dilema mezi sebou počítačové programy, ani ne tak proto, že by na lidi nebylo spolehnutí, ale vyšlo to laciněji a díky různým naprogramovaným strategiím se mohly pořádat celé turnaje v této hře, aniž by to stálo byť jen jediný cent. A tehdy se ukázala zvláštní věc – i počítačové programy vykazovaly iracionální sklon spolupracovat.

V roce 1979 vypsal mladý politolog Robert Axelrod velkou soutěž programů, ve které spolu programy soutěžily v mnoha kolech. Na závěr tohoto klání se sečetly body, které jednotlivé programy získaly, a vyhlásil se vítěz. Turnaj nevyhrála strategie Vždy podváděj, naopak úspěšnější byly programy, které bychom nazvaly „hodné“, a jasným vítězem se stal program Půjčka za oplátku. Tento program se v prvním kole zachoval vstřícně, nepodrazil, a v dalších kolech se zachoval tak, jak se zachoval jeho protivník. V dalším experimentu soutěžily programy v uzavřeném prostoru počítačové obrazovky. Nejprve strategie Vždy podváděj vyhubila dobromyslné strategie typu Vždy spolupracuj, a jen Půjčka za oplátku s ní držela krok. Když byly vyhubeny dobromyslné strategie, zanikly strategie podrazácké v soubojích s Půjčkou za oplátku, která ovládla celý prostor.

Strategie Půjčka za oplátku vždy začínala vstřícně, aby však nedošlo ke zneužívání její vstřícnosti, musela jednat spravedlivě, tedy trestat podraz podrazem. Její slabinou však bylo, že v důsledku náhodné chyby se mohla ocitnout v začarovaném kruhu krevní msty, vzájemných odplat, které neumožnily nastartovat novou spolupráci. V prostředí, ve kterém dochází k náhodným chybám a omylům, tak nemohla být tato strategie nejlepší možností.

 

Proč je prospěšné odpouštění?

V složitějších turnajích, kde programy náhodně chybovaly, měly paměť a mohly se učit z předchozích chyb, se ukázala být vítězem strategie Velkorysá půjčka za oplátku, která zhruba ve třetině případů byla schopna odpustit a vrátit se ke spolupráci. Odpuštění prolomilo začarovaný kruh krevní msty. V tomto světě také mohla prosperovat strategie Vyhráváš-zůstaň, prohráváš-prchej, která, pokud její protihráč spolupracoval, spolupracovala s ním trvale také, čímž umožnila přežití dobromyslné strategie Vždy spolupracuj a naopak usnadnila vyhubení strategie Vždy podváděj, která už nemohla zneužívat vstřícnosti Vždy spolupracuj a jako protihráč na ni zbyla trestající strategie Velkorysá půjčka za oplátku.

 

Jaká morálka je prospěšná jednotlivci i společnosti?

V rámci soupeření programů se tak najednou na obrazovce vědců objevily zásady, které ukazují určitá pravidla jednání jako výhodná pro společnost i jednotlivce. Na prvním místě stojí zásada „Čiň druhým, jak chceš, aby druzí činili tobě.“ Dobrá strategie vždy začíná spoluprací, musí však být schopna spravedlivě trestat, v duchu hesla „oko za oko, zub za zub“. Aby však nedošlo k uzavření se do začarovaného kruhu msty, musí být dobrá strategie také schopna odpuštění. Kromě toho se ukázalo, že dobrá strategie rovněž nesmí závidět, nechce za každou cenu mít víc bodů, než její protihráč.

Když se na začátku padesátých let vědci vydali na cestu výzkumu důsledků lidského sobectví, jistě netušili, že na jejím konci získají od počítačových programů krátké shrnutí základů křesťanské morálky, která usiluje o to, vytvořit skrze spravedlnost takový svět, v němž milosrdenství není zneužíváno, ale dostane se k těm, kteří ho skutečně potřebují.

 

Pro časopis Immaculata napsal František Svoboda

 (převzato s laskavým svolením redakce)

 

1 Pavel VI. Promluva ke dni rozvoje. Bogota, 23.srpna 1968. In: Benedikt XVI., Caritas in veritate.

2 Ridley, Matt. Původ ctnosti. Praha: Portál, 2000.