Všichni, kdo více či méně pravidelně čteme, to nějak známe: otevřete čerstvě zakoupený  či nakladatelem zaslaný svazek, prolistujete, jisté pasáže shledáte řekněme zajímavými, a pak ho celkem v klidu odložíte na okraj stolu, protože „to přece počká“. Jednou za čas ale přijde vzácný okamžik, kdy knížka, lhostejno jak obsáhlá, zafunguje přitažlivostí síly takřka gravitační; přesně tohle se mi nedávno stalo s knihou bývalého magistra dominikánského řádu Timothyho Radcliffa, která vychází v češtině pod sympaticky širokospektrálním názvem: Proč být křesťan?

 

foto: http://www.dominicansisters.com/

 

Je to literárně košatý a rozkročený úvod do křesťanství anebo spíš komentář k současné úloze katolické církve ve světě? Tyto nepřípadné myšlenkové zkratky mě napadaly při prvních několika desítkách stran, než jsem pochopila, že pro podobně brilantní esejistiku prostě nemůžu podobné kategorie používat.

Angličan Timothy Radcliffe kromě toho, že působil jako univerzitní kaplan, taky po léta přednášel teologii na Oxfordu. V naší mateřštině zatím vyšly tři útlé svazky jeho textů. Poznamenejme ale, že teprve dvousetpadesátistránková publikace, o které pohovořím dnes, seznamuje českého čtenářského zvědavce s opěrnými body Radcliffových úvah o údělech a východiscích křesťana počátku 21. století opravdu důkladně a systematicky. Přičemž vůbec ničemu nevadí, že v originále ji autor vydal už v r. 2005, tedy na přelomu pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI., dávno před příchodem papeže-reformátora Františka.

Radcliffovy úvahy mají totiž naštěstí charakter nadčasový. Jako by chtěl názorně ukázat, že (slovy novozákonního Listu Židům) „Ježíš Kristus je tentýž včera, i dnes i navěky“, zároveň ale na ty z nás, kdo se s ním setkáme tváří v tvář, působí v  daném konkrétním okamžiku. A protože se jedná o pojetí ryze a opravdově katolické, jedním ze středobodů jeho úvah se stává eucharistie coby pozvání k takovému prožívání přítomné chvíle, v němž se pozemské a věčné, tělesné a duchovní neoddělitelně propojuje a lze tak dosáhnout opravdového pokoje:

 

"Sdílet eucharistii znamená sdílet svátost ryzího společenství v Kristu. v němž skončí všechno násilí a řevnivost, neboť budou neseny a zničeny v Ježíšově smrti a vzkříšení. V roce 1993 jsem slavil slavnost Všech svatých v našem kostele ve rwandském Kigali. Lidé do kostela přicházeli nervózně, protože během nepokojů mnoho set tisíc lidí v kostelích zahynulo, ale zde se obě etnické skupiny mohly setkat bezpečně, byť trochu bázlivě. Bratři se ještě vzpamatovávali z posledního útoku vojáků na klášter. (…) Sestry přijely z Biamby, na celé týdny uvízly mezi znepřátelenými armádami a nad hlavami jim sem tam létaly dělostřelecké granáty. Všichni byli omráčeni žalem, který bylo těžké vyjádřit. (…) Eucharistie byla znamením pokoje, který působil skoro nepředstavitelně. Za námi na zdi byla svítící mozaika Panny Marie a svatého Dominika u paty kříže.

Jen ukřižovaný a vzkříšený Pán nás všechny shromažďuje v jednotě. Na svém těle nesl násilí, jehož se lidské bytosti na sobě dopouštějí, a vstal z mrtvých."  (str. 190)

 

Názvy jednotlivých kapitol (námatkou třeba Jsem, protože jsme, Elektrické tělo nebo Občané Království) v sobě ukrývají paradox skoro chestertonovský. S podobnou lehkostí jako slavný Gilbert Keith plave i Radcliffe v takových vodách, jako je vztah lidských emocí a tělesnosti, duchovní hledání mladých generací nebo komplikovaný vztah k vlastní církvi, týkající se dnes značné části jejích příslušníků. Mě osobně nejvíc rozradostnila kapitola pojmenovaná jako Chov pand. Kdepak, nebudu prozrazovat, co pro Radcliffa takový „chov pand“ vlastně symbolizuje, jen naznačím, že se jedná o možný způsob, jak v rámci pokoncilní teologie smířit tzv. liberály a tzv. konzervativce. Pro ty má autor specifické, a nutno dodat naprosto trefné, a přitom nekonfliktní označení; totiž příslušníci Království a příslušníci Společenství:

 

"Velké poranění křesťanstva v sedmnáctém století vedlo k oslabení debaty v církvi. Museli jsme dodržovat stranickou linii, tváří v tvář nepříteli se držet přesných formulací jednotlivých dogmatických tvrzení. Všichni, kdo kladli otázky nebo měli pochybnosti, ohrožovali společnou věc. Byla to pátá kolona, lidé na straně nepřítele, kryptoprotestanti. (…) Ono mlčení jsme pořád ještě neopustili. Chce-li člověk zapadnout, musí vědět, co má říct. „Má pevné názory?“, ptávají se katolíci Společenství. „Je dost otevřená?“, ptají se zase katolíci Království. „Patří k nám?“ Připomíná mi to jeden text sv. Augustina: Nebeská mračna bouřlivě zvěstují po světě, že se staví Boží dům. Žáby si ale sedí v kaluži a kvákají: My jsme jediní křesťané."

Druhý vatikánský koncil se pokusil toto mlčení prolomit. Jan XXIII. si přál, aby to byl pastorální, ne dogmatický kongres. Poznamenal taky, že k návrhu jednoho z dokumentů se sešlo sedmnáct centimetrů odsouzení. (…) Jenže koncil řadu věcí neřekl nebo přinejmenším nedořešil. Možná to bylo nutné a nevyhnutelné, pokud měl vůbec dospět ke konci. Od té doby se ale nemůžeme zbavit pomyšlení na to, co všechno prostě neřekl." (str. 214-215)

 

Byla bych ovšem nerada, kdyby vybrané ukázky vzbudily dojem, že Radcliffe přemítá hlavně o věcech týkajících se veřejně a tak či onak společensky uchopitelných stránek křesťanské víry. Naopak. Hledání Boha zakouší zcela osobně, přičemž se nebojí podělit se o vlastní křehkost a zranitelnost. Na každém řádku knihy se lze dohmatat hlubokého přesvědčení o tom, že každá cesta k Pravdě a k Životu musí být prozápasena ve své jedinečnosti, třeba i za cenu všemožných odboček, někdy dokonce ujetí nebo sklouznutí. To mu zároveň nebrání v tom, aby v pasážích věnovaných etickému rozměru křesťanského života jasně nevymezil obsah pojmů jako je „ctnost“, „odvaha“ nebo „pokora“. Jejich obsah se totiž do rámce individuální interpretace redukovat nedá.

Na závěr, kromě poděkování sestrám dominikánkám z  nakladatelství Krystal za to, že do projektu šly, si ještě neodpustím důležitou poznámku. Pokud vyjde výborná kniha ve špatném překladu, je to k zlosti. Pokud vyjde výtečná kniha v průměrném překladu, jsme za to většinou hodně rádi. Ale pokud vyjde vynikající kniha ve vynikajícím překladu, který dodá původnímu textu další svébytný rozměr, je to důvod k oslavě. A překlad Daniela Soukupa takový je. Díky za něj.

 

Timothy Radcliffe: Proč být křesťan? Z angličtiny přeložil Daniel Soukup, vydalo nakladatelství Krystal OP v Praze roku 2017

 

Recenzi pro pořad Radia Proglas Knihovnička připravila Hanka Svanovská.