15 let byla doma se svými dvěma dcerami Hana Pinknerová. Nejprve na mateřské a pak se jim věnovala v domácí škole. Dnes oblíbená spisovatelka, knihovnice a galeristka strávila jedno odpoledne na Katolické charismatické konferenci, kde podepisovala své publikace a zdravila se se svými čtenáři a čtenářkami. Při té příležitosti zodpověděla několik otázek také pro Signály.


 

Hana Pinknerová podepisuje knížku své čtenářce z řad uživatelů Signálů

 

Jak vzpomínáte na své "domácí" období? Někdo by se mohl nehezky zeptat: nesebralo vám to 15 let života?

Ne, naopak. Já myslím, že to bylo to nejlepší období naší rodiny. Být maminka, to byla nejlepší práce, jakou jsem kdy měla. Když jsem učila děti doma, tak jsem si byla každou vteřinu jistá, že jsem tam, kde mám být. 

K tématu domácí školy se na svém blogu v poslední době hodně vracíte... 

Je to proto, že jsem byla pozvaná na konferenci rodičů, kteří vzdělávají svoje děti doma, a moc mě nadchli tím, jak byli všichni zapálení a hořeli pro tuto věc a chtěli pro svoje děti to nejlepší. Někteří měli otázky, na které se už nedostalo, tak jsem slíbila, že všechno, co jsem kdy o domácím vzdělávání napsala, dám na web, aby si to mohli najít a aby o ty odpovědi nepřišli.

Vaše domácí škola probíhala v samotném začátku domácího vzdělávání u nás.

Byl to experimentální, ověřovací běh. Začali jsme hned ve druhém školním roce, kdy to šlo. Takže jsme byli v úplných začátcích. To pro mě znamenalo taky docela trému, abych to nekazila těm ostatním. Abychom opravdu obstáli, aby kvůli nám třeba nebyl nějaký problém. Tak to tak člověk vnímal, že prošlapává cestu těm, kteří ještě půjdou za ním. Bylo to někdy trochu napínavé.

Vaše děti jsou už teď větší...

(smích) No, už jsou moc velké... Anička promovala tento týden a Adélka bude příští rok končit bakaláře.  

Jak ony to braly, jak na domácí školu vzpomínají? Nebyly potom za exoty?

My jsme celá rodina exotická, takže my to bereme, že je to normální, ale myslím, že se ve škole zařadily dobře. Je fakt, že základka, druhý stupeň, ta je nebavila. Připadalo jim to jako hrozná ztráta času a spíš měly tendence se kamarádit s učiteli než s dětmi. Prostě ty děti jim přišly příliš dětské a škola neefektivní, moc hlučná a nekvalitní. Ale ta starší dělala pak konzervatoř a tam úplně rozkvetla, tam byla šťastná a Adélka šla na gymnázium a tam taky byla moc spokojená. Vlastně to bylo tak, že když potom šla kolem své bývalé základky, toho druhého stupně, tak říkala: "Mami, mě bolí břicho ještě teď." Ale když šla kolem gymplu, tak řekla: "Mami, já cítím hrdost, že jsem do té školy mohla chodit." Takže ta základka se nám nějak neosvědčila, ale nemyslím si, že by to bylo kvůli domácímu vzdělávání. Spíš že to byla taková ta běžná velká základka, kde byly děti tak nějak netoužící po vzdělání a to vždycky snižuje úroveň celé třidy. 

Vy jste publicistka, spisovatelka. Tu profesi jste si sama vybrala nebo sehrálo svou roli i to, že se psaní dá skloubit s péčí o děti?

Já vlastně nevím. (smích) Někdo po mně něco chtěl, tak jsem to napsala a ono se to osvědčilo. Ale já jsem učitelka češtiny, takže písemné vyjadřování mi přišlo jako něco přirozeného, nic zvláštního. Tak přirozeně jako vařím polívku, tak píšu příběhy. A pravda je, že s těmi dětmi doma na to byl čas. Občas večer byl prostor na to, abych mohla něco napsat a děti věděly, že maminka je jako v práci, že sedí u svého psacího stolu a že by ji teď asi neměly moc rušit.

Setkáváte se se svými čtenáři i jinde než jenom na stránkách knih nebo na internetu?

Hrozně ráda chodím číst na autorská čtení, to mám moc ráda a teď mám knihkupectví a jsem galeristka. Tam za mnou docela často chodí lidi, kteří něco četli, a to je vždycky pak na dlouho. Protože oni mě samozřejmě znají, mají mě přečtenou. Takže jsem jejich "nejlepší kámoška" a oni mi vypráví o sobě a to je moc zajimavý, to mám ráda.  

A nevadí vám jistá ztráta soukromí?

Někdy když někdo není úplně taktní, tak to není nejpříjemnější. Ale v podstatě mě to strašně baví. Ráda mluvím s lidmi, seznamuju se, ráda slyším jejich příběhy. Jo, je mi to moc milé.

Na závěr se zeptám, na jaká témata se teď chystáte?

Tak teď mi tady někdo říkal, že čeká, až budu mít ta vnoučata. Ale to zatím nevypadá. (smích) Tak to nic. Ale v lednu mi umřela maminka a je to téma, které budu muset zpracovat, protože to se mnou zacvičilo víc, než jsem čekala. Tak to asi bude další kniha.

Díky za rozhovor a přejeme hodně spokojených čtenářů!

Děkuju :)

 

Hana Pinknerová (* 1963) je křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka. Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně. (zdroj: cs.wikipedia.org)