"Kdyby se to muselo stát, byla bych ráda, kdyby mě Pán přijal takovou, jaká jsem, jako Giuliu Gabrieliovou. Ale protože se ráda elegantně oblékám, chtěla bych před ním být hezká a elegantní, prostě taková, jaká jsem. Chci mít na sobě šaty, keré jsem měla na prvním svatém přijímání bratra Davida, jsou velmi pěkné a sluší mi. A na hlavě... zatím nevím, jestli paruku nebo šátek. Chci, ať mě přijme takovou, jaká jsem. Asi by to fakt měl být šátek..., ano, bílý šátek."


 

 foto: https://www.youtube.com/watch?v=ssC9y-p2uDw

 

Čtrnáctiletá Giulia byla obyčejná dívka, s obyčejnou touhou hrát si a být s blízkými, elegantně se oblékat, splnit si své dětské sny - být archeoložkou anebo možná spíš lékařkou. Pro začátek nastoupit studium na vysněné střední škole. Jenže v době, kdy ukončila základní vzdělání, už dva roky bojovala s velmi agresivním nádorem. Měla bohaté zkušenosti s nemocničním prostředím, kde svým přístupem udivovala personál: "Jakmile jsem vkročila do nemocnice a oznámili mi, že mám rakovinný nádor a že se budu muset dlouho léčit, řekla jsem si: "Chci po sobě zanechat nějakou pámátku, nechci být jen obyčejnou pacientkou, která sem přijde, uzdraví se a pak už se o ní nic neví." Přála jsem si, aby si ostatní vzpomněli "Tady byla Giulia Gabrieliová." 

Přestože byla velmi radostná a svou nemoc nesla statečně, prožívala i těžké chvíle, velké bolesti, pocit opuštěnosti. "Stále jsem se ptala rodičů: "Kde je Bůh? Právě teď, když je mi zle a jsem tak nemocná. Kde je Bůh, který říká, že se mám modlit a on vykoná velké zázraky a zmírní všechny mé bolesti? (...) Rozhořčilo mě to a jen stěží jsem se tehdy dokázala modlit, byla to fakt dřina. (...) Bůh mi byl v těchto okamžicích zřejmě ještě blíž. Bolesti mne natolik tížily, že jsem nemohla cítit jeho blízkost, ale ve skutečnosti si myslím, že mne velmi pevně objímal."

Když jí to nemoc dovolila, vydávala svědectví o své zkušenosti na vystoupeních, kde se obracela především k mládeži. "Až se uzdravím, budu se snažit právě o tohle: budu se snažit přibližovat mladé lidi k Bohu, pomáhat jim a podporovat je v modlitbě, protože ta je nejdůležitější, z ní se všechno rodí, modlitba je začátkem přímého spojení s Bohem. (...) Je pouze třeba, abychom byli pokorní a uznali, že to nedokážeme sami a že potřebujeme jeho pomoc. Nemusíme se bát vztahovat k Pánu ruce! Jakmile spatří, že k němu natahujeme ruku, podá nám tu svou a už nás nikdy nepustí."

Giulia zemřela 19. srpna 2011 doma v italském Bergamu, právě v okamžiku, kdy na Světových dnech mládeže v Madridu končila křížová cesta mladých. Její příběh i myšlenky jsou zaznamenány v knize Jednou nohou v nebi, kterou vydalo nakladatelství Paulínky v roce 2014. 

 

Zaujal tě příběh Giulie? Knížku můžeš vyhrát, když odpovíš na následující otázku:

 

Giulia měla svůj vzor v blahoslavené Chiaře Luce Badano, která v roce 1990 v nedožitých devatenácti letech podlehla rakovinnému nádoru. Bl. Chiara byla členkou:

 

a) komunity Sant´Egidio

b) komunity Emmanuel

c) Hnutí Fokoláre

 

Své odpovědi zasílej na email redakce@signaly.cz. Nezapomeň připsat svoji poštovní adresu, do předmětu napiš Soutěž Giulia. Uzávěrka je 25. 8. ve 12.00.