Možná právě ty patříš k těm, kteří od dětských let navštěvují nedělní bohoslužby. Proč? Protože maminka tě v neděli ráno hezky oblékla a tatínek řekl: „Jde se!“ Jenže nastal čas rozhodovat se sám za sebe. A zrovna v neděli dopoledne se tak hezky dohání spánkový deficit! Navíc to, co se v kostele říká, už znáš na tisíc způsobů. Tak proč se zvednout a jít? Podařilo se ti najít svoji odpověď? Nebo se spíš snažíš bohoslužbě vyhnout?

Uživatelka @heiduška dala dohromady důvody, proč do kostela nejít a proč ano. Vycházela ze svých zkušeností a taky se ptala svých vrstevníků. Vidíš to podobně? Tenhle seznam jsme dali přečíst několika kněžím, kteří se věnují mládeži. V článku si můžeš přečíst jejich reakce na některé body. 


  

foto: www.pixabay.com, CC0

 

Proč mladí nechodí do kostela

* Nezaujal je kněz. 

* V sobotu většinou bývají zábavy a komu by se chtělo do kostela.

* Církev udělala mnoho zlého, učíme se to ve školách a pak se divíme, že mladí nechodí?

* Někteří lidé, u kterých je profláknuté, že nejsou úplně fajn, se do kostela ženou, tudíž proč tam mám jít já? Když dělají takové věci a pak si v klidu dojdou do kostela?

* Chci a budu chodit, když já chci, ne se pořád podřizovat řádu, že jednou za týden musím jít. Z toho se stává nudná povinnost.

* Nulová účast v kostele a většinou samé staré báby.

* Mladí si chtějí nacházet cestu k víře sami. Nechceme to, co nám předávali rodiče, že musíme do kostela.

* Určitý status na dědině. Mě už mají zakódovanou jako „svatou“, takže nejsem normální. A vnímá to tak i bratr, že patříme ke kostelu a ne k hasičům nebo tak.

* Pořád dokola nudné fráze.

* Církev, podle některých, nemá co říct mladým.

* Blbý čas - v neděli většinou bývá fotbal, kolotoče na hody…

* Neaktivní kněz ve farnosti, který je tu už jen pro starší a nemá sil pro mladé, na výlety s nimi apod.

 

A teď důvody, proč chodit - já našla dva!

* Jdu za Kristem, prosím si za své věci a celkově to prožívám sama za sebe, ne ve společenství lidí, které nemám ráda!

* Kvůli panu Hudečkovi - varhaník, zpívávám žalm, který mi nejde, ale nikdo jiný to neudělá a on už má skoro osmdesát let, takže proto, aby v tom nebyl sám...

 


P. Pavel Fořt, spirituál mládeže DCM Plzeň:

K nastoupení cesty za Kristem je třeba impuls - dotek Boží milosti. U někoho bezprostřední, u jiného např. zážitek inspirativního společenství, zajímavé kázání... někdy jde i o impuls negativní: strach ze zavržení atd. Proto se my, kdo už za Pánem jdeme, modlíme za ostatní, aby i jim byla ta milost dána.


Co se týká jednotlivých námitek: Souvisí s konzumní mentalitou naší společnosti. Začneme-li přemýšlet, postupně se rozplynou. Bůh je láska, slibuje věčné štěstí, radost..., což jsou žádoucí věci. Proč by cesta k nim měla být zábavná? Chceme-li v životě něčeho dosáhnout (naučit se hrát na hudební nástroj, zhubnout, postavit dům, vychovat děti), jen se zábavou si přece také nevystačíme. Proč by to s cestou do nebe mělo být jiné?

Obraz církve v naší společnosti je dost negativní. Proč se tomu divíme, když my sami ji očerňujeme? A děláme to, protože ji neznáme: Víme obvykle o několika historických aférách, ale neobtěžujeme se připomínat si a dozvídat se o mnoha krásných, úžasných, úctyhodných stránkách církve i její historie. Ty lepší převažují.

Jak nemá být ve společenství církve v Česku nuda a samé stáří, když my, mladí a skvělí, do něj nechceme patřit? Církev jinde ve světě vypadá někdy úplně jinak - a je to pořád tatáž katolická církev.

Chceš jít za Kristem? Fajn. Nebude to jen sranda, ale stojí to za to. Nelíbí se Ti něco na církvi? Pomoz to změnit.


 P. Kamil Strak, budoucí ředitel Sekce pro mládež ČBK:

 

* Nezaujal je kněz – s bývalými spolužáky jsem se o tom bavila a shodli jsme se na jednom, který nás v okolí Kroměříže oslovuje.

 

Taky mě vše nezaujme. Neznamená to, že kněz je špatný. Máš právo na to být náročná, chtít pravdivé hlásání evangelia. Hodně se dnes soudí, podle prvního dojmu. Vyplatilo se mi hodnotit věci s odstupem. Ujít kus cesty s daným člověkem. Více ho poznat z různých stran. Nehodnotit pouze prožitek mše svaté. Liturgie nezáleží pouze na knězi, ale na každém přítomném člověku, jak se zapojí do společenství. Takže i na tobě. Rád vzpomínám, když jsem chodíval na mši svatou, kde bylo šest babiček, jeden kněz a já – ve svých šestnácti letech. Bylo to v 16 hod odpoledne. Čas mi nevyhovoval, kněz mluvil suše, ale rád jsem tam chodil, protože jsem se těšil na setkání s Ježíšem. Myslím, že hodně záleží, jak si věci poskládáme sami u sebe.

 

* Chci a budu chodit, když já chci, ne se pořád podřizovat řádu, že jednou za týden musím jít. Z toho se stává nudná povinnost.


Máš úplně pravdu. Když člověk neví, proč věci jsou, proč je má prožívat, tak je to nuda. Byl jsem vděčný rodičům za jedno: nikdy mě do kostela nenutili. Vždy šli a my jako děti také. Samozřejmě se to v pubertě vzbouřilo. Kladl jsem si otázku: proč mám každou neděli chodit do kostela? Hledal jsem odpovědi. Našel jsem pro svůj život periodu: šest dní pracuj, sedmý den odpočívej. Tak mi to Bůh nabídl. Spočinout v jeho blízkosti v den, ve kterém sám Bůh spočinul při stvoření. Hodně mi to pomohlo dobře prožívat neděli. Připravit se v sobotu večer čtením Písma svatého. Udělat plán na neděli: setkání s rodinou, ticho, četba, výlety do přírody a také jasný čas na setkání s Pánem ve mši svaté. Bez toho by pro mě neděle nebyla dnem Páně. Myslím, že církev žádnou reguli nedává jako negativní povinnost, ale radu, směr do dobrého života. Přemýšlej, proč ti to Bůh tak nabídl. Něco si přečti z katechizmu. Bav se s lidmi, kteří jsou kousek životem dál než ty. Sama přijmi to krásné a prospěšné.

 


P. Vojtěch Smolka, Centrum Nazaret:

Zaujaly mě body o tom, že osobnost kněze může dost přitáhnout nebo naopak odradit. Je to bohužel pravda a je velká výzva pro nás kněze, abychom byli kněžími, kteří skutečně dokáží oslovit - resp. abychom se dali Bohu k dispozici tak, aby on skrze nás mohl skutečně oslovovat. Tedy výzva k obrácení kněží.

 


 P. Jiří Smolek, DCM Litoměřice:

Domnívám se, že námitky proti účasti na mši svaté jsou symptomem nepochopení její podstaty a jejího významu pro člověka a celé lidstvo. Nejen mladým by se mělo vysvětlit, že:
- se zde odehrává oběť Boha, který dává svůj život za mne a každého člověka,
- z této oběti jako ze svého zdroje vyvěrá Boží život, nepředstavitelná plnost života a všech darů, které potřebujeme k chápání a naplňování smyslu svého bytí,
- toto všechno bylo získáno za nekonečnou cenu krve Božího Syna a nám se to zde nabízí zcela zdarma a nezištně z nekonečné lásky

- účinnost tohoto tajemného posvátného není závislá na míře sympatií, které v nás vyvolává kněz, který mši slouží, ani na jeho připravenosti a kvalitě kázání či na schopnosti oslovit mladé, ale pouze na moci, kterou přijal platným kněžskýn svěcením od Krista a na jeho věrném vykonání všech vnějších znamení, která platnost svátosti vyžaduje,

- společenství, které je při mši přítomné, se zkládá především z drtivé většiny andělů a svatých, s nimiž se včleňujeme do mocného proudu nebeké liturgie, v níž Boží Syn, obětovaný a vzkříšený Beránek, plný slávy vzdává díky Otci za Stvoření a Vykoupení

- s tím hloučkem ubohých hříšníků (nikoli nepodobným tomu, který se tlačil na Ježíše kdysi v Galileji), které vidím přítomné v lavicích, se skrze mši svatou působením Ducha svatého děje tajemná proměna, v níž nás Ježíš Kristus sjednocuje se sebou, odpouští, uzdravuje, posvěcuje a činí z nás své tajemné tělo, církev


Pak by nemohlo být nic, čemu by přede mší svatou chtěli dát přednost.

 


P. Hyacint Ullman OP, Arcibiskupské gymnázium Praha:

Chutnal ti první čtvereček hořké čokolády? První šálek kávy? První lok piva? Samozřejmě, že ne! Byly to chuti, na tkeré jsme rozhodně nebyli zvyklí. Přejít z mléčné na hořkou čokoládu, z kakaa na kávu anebo z rychlých špuntů na orosené pivo nebylo vůbec jednoduché! Potřebujeme čas na to, abychom si zvykli, aby nám někdo pomohl ukázat různé odstíny nové chuti....

 

Podobně je to se mší svatou. Je něčím, na co nejsme zvyklí z našeho každodenního života. Na jejíh nahořklou chuť si prostě musíme zvykat. A je skvělé, když nám někdo, kdo už objevil její krásu a bohatství, pomůže! Přesto to ale zůstává hlavně na nás. Chceme celý život zůstat u mléčné čokolády, kakaa a rychlých špuntů? Jestli ne, tak musíme do mše svaté vkládat naše starosti, radosti, prosby a díky. Musíme toužit přijít na chuť Božímu slovu a Eucharistii! 

 


 

Za odpověď děkujeme taky P. Vojtěchu Janštovi, spirituálovi na BiGy v Ostravě a kaplanu VKH Ostrava. Protože je jeho text obsáhlý a bylo by škoda příliš ho krátit, přikládáme jej v podobě dokumentu:

Proc_chodit_do_kostela_PJansta.doc