I když je mnozí vidět nechtějí, jsou nedílnou součástí převážně velkých měst. Lidé bez domova, kteří živoří a jsou odkázáni na pomoc druhých, přičemž se ze svých trablí sami dostat nemohou. O duše na okraji společnosti se stará Komunita Sant´ Egidio, která jim připravuje večeře, popřípadě vánoční obědy, ale nezapomíná také na jejich duchovní rozvoj. Pro bezdomovce pořádá společnou modlitbu. O službě lidem bez domova, ale i romským dětem, se rozmluvily členky Komunity Ludmila Pavlišová a Iveta Jalová.

Mohly byste představit činnost Komunity?

Ludmila Pavlišová: Činnost Komunity Sant´ Egidio lze výstižně shrnout třemi slovy, kterými nás charakterizoval papež František: „Modlitba - chudí - mír.“ Setkáváme se ke společné modlitbě, v nejrůznějších formách sloužíme chudým a zasazujeme se o mír ve světě. Konkrétně Komunita v Brně, k níž patříme, má třikrát týdně modlitbu v kostele sv. Michaela a jednom měsíčně v nemocnici u Milosrdných bratří. Každou středu poté připravuje jídlo a setkává se s lidmi na ulici, každé pondělí chystá program pro romské děti na faře v Zábrdovicích, pořádá vánoční obědy, promítání a pikniky pro lidi bez domova. Sháníme pro ně oblečení, spacáky, potraviny. To jsou hlavní a pravidelné aktivity, ale naše činnost není uzavřena v nějakém schématu, snažíme se být otevření aktuálním výzvám. Kromě toho jsme také přátelé a setkáváme se, navštěvujeme se, jezdíme spolu na dovolenou.

V čem spočívá vaše služba pro mír ve světě?

Iveta Jalová: Modlitby za pokoj a mír jsou důležitou součástí každé jednotlivé komunity. Všechny se modlí za konkrétní země ve světě, které jsou ve válkách, anebo je sužují náboženské, případně etnické konflikty. Mateřská komunita v Římě společně s komunitami v jednotlivých zemích každoročně organizuje modlitbu za mír v různých, zvláště evropských městech. Při modlitbách za mír se setkávají zástupci rozdílných křesťanských denominací, vyznání, intelektuálové a politici. Společně vyjadřuji touhu po míru a zamýšlejí se nad problémy celého světa. Součástí mírových snah jsou i konference pro mladé lidi Evropy v Krakově, zakončená poutí do Osvětimi a Březinky. Důležitým sdělením takových konferencí je, že mír a pokoj začíná v srdci každého člověka a že o mír je třeba se neustále zasazovat. Komunita Sant’ Egidio se podílí také na pomoci uprchlíkům ze Sýrie a Afriky, aby nalezli nové domovy v Itálii, Francii a v jiných zemích světa.

Kdo a jak se může stát členem?

LP: Členem se může stát každý. Stačí se přijít podívat a být ochotný postupně poznávat život Komunity ve všech jeho dimenzích. Kdo dospěje k tomu, že to je způsob křesťanského života, ke kterému ho Bůh volá, se pak musí rozhodnout věnovat Komunitě čas a svoje schopnosti, přijmout ostatní jako svoje bratry a sestry, a převzít třeba časem i určitou zodpovědnost. Mnoho lidí nám nějakým způsobem pomáhá nebo se podílí na naší činnosti, i když by se neoznačili přímo za členy.

Kolik máte členů?

LP: Členství není nijak registrováno, víme o sobě navzájem, ale nepočítáme se. Naše Komunita působí v mnoha zemích světa, myslím, že to je okolo 70.

Kolik bezdomovců chodí na vaše večeře a modlitby?

LP: U modliteb je to různé a asi pro nás není nejdůležitější to počítat. Když zajišťujeme jídlo, tak to počítat musíme, na vánoční oběd dohromady 200 porcí pro chudé, na pikniky chystáme většinou 120 porcí. Vánočních obědů pro romské děti rozdáme okolo padesát.

Daří se členům komunity nějakým způsobem předat křesťanské hodnoty lidem, kterým pomáhají?

LP: Křesťanské hodnoty, jako je přátelství, naslouchání, almužna nebo úcta. tak určitě. Co se týče víry, to je něco jiného, dar od Boha, o němž se nedají dělat statistiky. Mnoho lidí už věřící jsou, jim můžeme pomoci například překonat ostych a navštěvovat bohoslužby nebo je můžeme povzbudit k modlitbě. Každý rok máme mši svatou za lidi zemřelé na ulici, kterou navštěvuje mnoho našich chudých přátel. Někteří lidé s námi o víře mluví.

Jaké jsou reakce bezdomovců a romských dětí na vaší službu?

LP: S mnoha lidmi se osobně známe už mnoho let a jsme přátelé.

Jak by se podle vás měl zachovat křesťan, který chodí po velkém městě a za den střetne třeba pět bezdomovců, kteří prosí o peníze? Dá se nějak poznat, kdo takovou pomoc opravdu potřebuje?

LP: Na tuto častou otázku nemáme ani my žádnou univerzální nebo „správnou” odpověď. Klademe si ji pokaždé znovu v konkrétních situacích a tu odpověď hledáme ve svém svědomí a v evangeliu. Když dotyčného neznám, je asi lepší koupit mu jídlo, než dát peníze, ale není na to vždy čas. Někdy pomůžu i penězi, někdy vysvětlím, že peníze stále dávat nemůžu. Výhodou je, že na to v Komunitě nejsme sami, můžeme o tom diskutovat, navzájem si pomoci nalézt správný postoj, domluvit se, kdo komu pomůže. Hodně lidí také už známe. V neposlední řadě nám způsob naší služby dává jistý rámec, v kterém se můžeme s těmito lidmi setkávat. Každý už ví, že ve středu dostane bagetu a kávu nebo čaj.

Co lidé, kterým se věnujete, potřebují kromě hmotných věcí nejvíce?

LP: Myslím si, že člověk žijící na ulici potřebuje zejména obyčejný lidský kontakt rovného s rovným.

IJ: Romské děti, kterým se věnujeme v Brně a Vítkově, nejvíce vyhledávají věrné přátelství a zároveň vedení bez potřeby je nutně měnit. Z naší strany to vyžaduje trpělivost, nezištnost a neustálou sebereflexi. Nejde o cíle, ale určitý druh věrného soužití, pokud o to sami stojí. Tím, že se dlouhodobě věnujeme romským dětem, máme dobré vztahy i s rodiči.

Dá se říct, v čem je spiritualita těchto skupin jiná než většinové populace?

LP: Bezdomovec každý den řeší, co bude jíst, kde bude spát, kde se ohřeje v zimě, jak se ubrání před násilím. Nemůže vlastnit mnoho věcí, většinou všechno nosí s sebou. Když něco má, často o to přijde. Dostává se do mezních situací. Myslím, že to je pro duchovní život velká šance, ale i zkouška. Každopádně asi takového člověka neopijete lacinými frázemi.  

IJ: Romské děti a mládež přijímají sdělení o Bohu a Ježíši přirozeně. Když nechtějí, tak se nemodlí, neříkají ale, že Bůh neexistuje. Občas tvrdí, že to, co jim sdělujeme o Bohu, není pravda.

Komunita Sant´ Egidio je laickým hnutím, jež vzniklo v Římě v roce 1968. Aktuálně zahrnuje více než 50 tisíc členů, kteří se ve více než 70 zemích světa zasazují o předávání evangelia a působení v dobročinné službě. V České republice je najdeme v Praze, Brně a Olomouci. Někteří členové rovněž vyrážejí na víkendové programy pro romské děti do Vítkova na Opavsku. 

Ilustrační foto: cirkev.cz