Ze života

Bezmála deset let neodmyslitelně patří k brněnským studentským mším. Úsměvavý otec Jan Pacner pravidelně zpovídá, celebruje i káže při pondělní mši. Duši studentů má tedy za léta pastorace s mladými důkladně zmapovanou. Kromě pastorace vysokoškoláků je také vojenským kaplanem při Univerzitě obrany. V první části rozhovoru jsme se ptali na jeho zkušenosti se studenty. 

Jak dlouho pracujete se studenty, v čem vaše služba spočívá?

Do Brna jsem přišel v roce 2008 jako vojenský kaplan a působím zde na Univerzitě obrany. Vždycky jsem měl vztah ke studentskému společenství a k vysokoškolskému kostelu. Začal jsem chodit v pondělí na večerní mše a tehdejší studentský kaplan Josef Stuchlý mi řekl, že se nebudu jen flákat, ale vtáhl mě více do pastorace vysokoškoláků, za což jsem mu vděčný. (úsměv) Vedle oficiálního studentského kaplana se podílím na slavení eucharistie, zpovídám, často i s duchovním doprovázením, a dost lidí připravuji na manželství a oddávám.

V čem je specifická pastorace studentů?

Je to neustále měnící se společenství. Lidé sem přicházejí na nějakou dobu, je krásné, když zde prožijí prohloubení své víry, ale je důležité, aby zase odešli, aby nechtěli zůstat věčnými studenty. Je to společenství dynamické, které klade důraz na neformální autoritu, a pro mě osobně je to hodně inspirativní prostředí.

V čem je pro vás inspirativní?

Být s mladými lidmi a jejich energií, s jejich nadšením pro život, které můžu vnímat. Je pro mě taky krásné, když mladí během vysokoškolských let dozrávají. Například z vyjukaného kluka na začátku se stává po několika letech muž, který se v životě ustálil a už ví, co chce. Samozřejmě jsou to ty ideální případy, ke studentskému životu patří také různé krize a zápasy. Mně osobně hodně vyhovuje to, když jsou mladí přemýšliví a ptají se, i na nepříjemné otázky, a když se nebojí hledat nové cesty.  

Devět let jste mezi mladými v Brně, je nějaký rozdíl mezi mladými z roku 2008 a současnými mladými?

Nevnímám nějaký zásadní rozdíl, ale můžu k tomu dodat, že jsem s brněnským studentským prostředím měl kontakty od 90. let, ještě než jsem se stal knězem. Tehdy byli mladí více otevření vzdělávání v náboženských otázkách. Dnes se více soustřeďují na životní praxi. Má to svoje výhody i nevýhody. Výhoda je, že člověk chce víru více uvádět konkrétně do života. Na druhou stranu si myslím, že občas chybí hlubší základ, i v důležitých náboženských otázkách, že se až moc staví na pocitech. V životě každého člověka přijdou krize a zápasy, kdy hezké pocity zmizí, a i solidní náboženské vzdělání mu může pomoci lépe krize zvládnout.

Co byste řekl mladému věřícímu člověku, který říká, že s vírou si vystačí sám a nepotřebuje společenství?

Jedna věc je, že jsme různí. Každé společenství má charakteristiku, která pochopitelně nemusí všem vyhovovat. Já třeba mám nesmírně rád studentské mše i s  jejich dynamikou, s naší skvělou scholou. Ne každému se ale rytmická hudba musí líbit. VKH je prima možností, ne však jedinou. A k samotné otázce - je důležité, aby člověk měl nějaké společenství nebo přátele, s nimiž může sdílet svou víru. Když se bavím s člověkem odmítajícím společenství, říkám, že je to jeho osobní rozhodnutí, ale pokud nebude svou víru s někým sdílet, skutečně ji ohrožuje, zvlášť v dobách krizí. Jakkoli jsem připomínal význam náboženského vzdělání, ani to samo o sobě nestačí.

Dnešní doba je charakteristická nejistotou. Jak věřící člověk může najít „půdu pod nohama“?

Pochopitelně neexistuje zaručený návod. Velkou obranou proti nejistotám je, když člověk pochází z dobré rodiny, tam dostává základní důvěru v život. I když ne každý měl toto štěstí, vždy pomáhá hezké zázemí, skupina dobrých přátel či společenství, které ho nese a do něhož je zároveň ochoten sám přispívat. Zdejší prostředí VKH má výhodu, že se mladí nescházejí jen na bohoslužbách. Díky Bohu pak tady vznikají hezká přátelství, množství lidí tu najde partnera pro život, což je taky strašně dobře. A pak musíme i pracovat na sobě, snažit se o to, co se dá označit jako kvalitní duchovní život.  Pokud máme v sobě tento základ, budeme mít nakonec hlubokou jistotu ve víře. Budou se nás dotýkat obavy, ale víme, že poslední slovo skutečně patří Hospodinu, On je poslední zdroj naší jistoty.

Jaké problémy nejvíce trápí současné mladé?

Je to oblast víry, ve které přichází různé obavy a pochybnosti. A je dobře, že to tak je. Pokud má víra dozrát, tak není možné jen opakovat, co nám říkali rodiče, když jsme byli malí. Mnohokrát se toto děje v pubertě, i během vysokoškolských studií je to časté téma. S tím souvisí to druhé, jak žít svou víru v konkrétním prostředí, ve kterém jsem. To taky není zdaleka snadné. Pro mladé je velkou otázkou problematika partnerských vztahů. To znamená hledání partnera, jak partnerské vztahy prožívat a další konkrétní věci, které se s tím pojí. A samozřejmě je pro mladé lidi často palčivou otázkou oblast sexuality.

Na závěr také otázka, která možná trápí spoustu mladých. Jak dobře prožít advent, když se zrovna v prosinci kupí různé povinnosti?

Jedna věc je jasná, že člověk má pořádně plnit své povinnosti. Přes to nejede vlak a je samozřejmě špatné, když chce někdo dělat víc „zbožných věcí“ a fláká své povinnosti. Ale každý člověk se potřebuje a může zastavit. Nikdo není schopen se deset hodin v kuse učit. Vždy se dá najít prostor pro odpočinek a pro Boha. Nejsem typ, který ráno rád vstává, ale roráty, třeba středeční v 6 ráno v našem studentském kostele „u Jezuitů“ v Brně, mohou být místem, kde se mě může nově dotknout Bůh.

Jedním z nejdůležitějších Ježíšových výroků, který si často připomínám, zní: „Přišel jsem, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Bůh není nějaký policajt, který na mě dohlíží nebo mě chce omezovat, ale někdo, kdo mi chce dát život.  Určitě stojí za to, abychom dali Bohu kus svého času. K tomu nám mohou pomoci různá zamýšlení nebo slova na den, chvíle ztišení u adventního věnce a podobně. Všechny tyto „malé“ věci mají cenu.  Důležité je také se aspoň na chvíli zastavit s lidmi, kteří jsou mi blízko.

P. Jan Pacner (*1964) Narodil se v roce 1964 v Třebíči. Po maturitě na gymnáziu absolvoval v letech 1984 – 1986 tehdy povinnou vojenskou službu. Od roku 1987 studoval teologii v Litoměřicích, po pádu totalitního režimu v Salzburgu a promoval v roce 1993 na Katolické teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1995 byl vysvěcen na kněze. Nejprve plnil roli farního vikáře v Křižanově a v Kutné Hoře. V letech 1998 – 2005 působil jako administrátor farnosti Brno – Řečkovice. Od roku 2005 je vojenským kaplanem. V dubnu 2008 se stal kaplanem Univerzity obrany v Brně. Od téhož roku působí také v pastoraci vysokoškoláků při VKH.

 Autor fotografie: Petr Klinkovský