Hlavní rolí otce Jana Pacnera je vojenské kaplanství na Univerzitě obrany, kde působí téměř deset let. Ještě o dva roky déle je jako duchovní členem armády. V roce 2007 zažil v roli kaplana půlroční vojenskou misi v Kosovu. Jaká je pastorace a duchovní život vojáků? Jaké to je působit půl roku na válečném území? Dozvíte se v druhé části rozhovoru s otcem Janem. 

      

Nevěnujete se jen studentům, ale také vojákům jako vojenský kaplan. Jak jste se dostal k armádě?

To je zvláštní historie. V době, kdy jsem se rozhodl pro kněžství, což bylo ještě za minulého režimu, rozhodovala o tom, kdo může studovat, de facto státní policie. Musel jsem čekat čtyři roky, během nichž jsem absolvoval povinnou dvouletou vojenskou službu. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budu mít něco společného s armádou, tak bych mu nevěřil. Nechci to příliš rozvádět, je to dlouhá historie. Vojenské kaplanství mi bylo nabízeno vícekrát, jednoznačně jsem to odmítal. Až v roce 2005, v době umírání papeže Jana Pavla II., se to pro mě stalo osobní výzvou. Prožil jsem jakési vnitřní oslovení, že do toho mám jít.

Byl jste na zahraniční misi v Kosovu. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Na jednu stranu náročná, na druhou stranu velice hezká. I když tam nebyla zdaleka taková situace jako například v Afghánistánu, tak jsem si víc uvědomil, co člověk dokáže za hrůzy, třeba když jsem projížděl kolem rozstřílených domů nebo vypáleného kostela. Kolikrát jsem cítil hloubku nenávist, která tam byla přítomna, což s člověkem samozřejmě zatřese. Druhá stránka věci bylo společenství se samotnými vojáky, to byla zkušenost moc hezká. I když jsem z 500 členů našeho kontingentu znal na začátku tři, tak si myslím, že s mnohými jsme si k sobě našli cestu. Přes sport, přes to, že jsem se snažil chodit společně s nimi na patroly, obcházel základnu a podobně. Prožil jsem tam spoustu hezkých chvil, spoustu lidské důvěry a také se mohl radovat z hezké komunity věřících lidí. Na tuto dobu vzpomínám moc rád.

Jaká vlastně je pastorace vojáků?

V Kosovu jsem mohl poměrně snadno jezdit s vojáky mimo základnu. Jednou ze základních činností bylo patrolování, kdy vojáci procházejí určitým územím a dávají najevo svou přítomnost. Lidově řečeno varují místní obyvatele, aby neblbli. Patroly jsem hodně využíval ke kontaktům, protože chlapi si neradi chodí dát poradit. Ale když společně něco prožíváme, tak začnou přirozeně mluvit. Navíc jsem tam hodně sportoval, rád běhám. Takže vícekrát se stalo, že když někdo potřeboval probrat nějakou osobní záležitost, domluvili jsme se, že půjdeme spolu běhat – a on pak začal mluvit. Přirozené navázání rozhovoru mezi chlapy, že se jde spolu na pivo, v misi samozřejmě možné není. (úsměv) Některé dny jsem obcházel základnu a stavoval se za kolegy na kafe nebo na čaj. A přitom taky vzniklo množství hezkých momentů a rozhovorů, při kterých se mi často svěřili s osobními věcmi. Rozhodně to tedy nebylo tak, že bych někde jenom seděl a čekal, až někdo přijde.

Jaké jsou zásady pro vojenského kaplana?

Kaplan se snaží o lidskou podporu vojáků.  Často se mluví o „službě přítomnosti“, tedy být mezi lidmi a s lidmi. O víře začínám mluvit až jako druhý, tedy jen v případě, že dotyčný to chce. Když se mě zeptá na věci spojené s vírou, tak o ní mluvím. Ale je hodně důležité, aby ti lidé neměli pocit, že kaplan na ně vždy vybalí něco zbožného, že jim víru nějakým způsobem vnucuje. Většina za mnou přijde ne proto, že jsem kněz, ale proto, že mi důvěřují jako člověku. Ale pochopitelně se za ně modlím a pamatuji na ně při slavení eucharistie. Chci taky svým životem svědčit o své víře. Když se mě někdo zeptá, proč mám takovou radost ze života a kde beru sílu, pak odpovím, že mě inspiruje víra a vztah ke Kristu.

V čem spočívá služba na Univerzitě obrany?

Někdy si dělám srandu, že si chodím do práce zahrát florbal a zaběhat. (úsměv) To je jedna z příjemných věcí, když se pohybujete ve vojenském prostředí. Musíte udržovat svou fyzičku (každoročně je přezkoušení z tělesné přípravy) a měli byste 4 hodiny týdně sportovat.  Ale k vlastní náplni. Snažím se být v srpnu a září s nováčky, kteří před začátkem studia procházejí kurzem Základní vojenské přípravy ve Vyškově. Trávím s nimi dost času v terénu, abychom se poznali a aby ke mně získali důvěru. Pak se nebojí přijít, když mají nějaké osobní problémy. Kromě toho spolupracuji s veliteli rot a jsem vděčný, že máme mezi sebou dobré vztahy. Podílím se i na některých přednáškách. Snažím se být nablízku těm, o kterých vím, že jsou věřící, ty také zvu do našeho studentského kostela. Některé vojáky jsem taky oddával nebo jim křtil děti.

Vnímáte se jako voják?

Postavení kaplana je v různých armádách různé. U nás je vojenský kaplan vojákem z povolání s vojenskou hodností a vojenskými povinnostmi. V první řadě se ale vnímám jako kněz.  Nešel jsem do armády, že by mě lákala vojenská technika nebo prostředí. Pořád vnímám, že válka je obrovské zlo, které přináší utrpení, a samozřejmě si žádnou válku nepřeju. Je to pro mě paradox, že jsem v tomto prostředí, ale musím říct, že mnoho vojáků mi přirostlo k srdci. Prožil jsem s nimi spoustu krásných momentů. Jsem za toto prostředí vděčný. Nebudu ale vojenským kaplanem nadosmrti, na konci příštího roku bych měl v armádě končit. 

 

P. Jan Pacner (*1964) Narodil se v roce 1964 v Třebíči. Po maturitě na gymnáziu absolvoval v letech 1984 – 1986 tehdy povinnou vojenskou službu. Od roku 1987 studoval teologii v Litoměřicích, po pádu totalitního režimu v Salzburgu a promoval v roce 1993 na Katolické teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1995 byl vysvěcen na kněze. Nejprve plnil roli farního vikáře v Křižanově a v Kutné Hoře. V letech 1998 – 2005 působil jako administrátor farnosti Brno – Řečkovice. Od roku 2005 je vojenským kaplanem. V dubnu 2008 se stal kaplanem Univerzity obrany v Brně. Od téhož roku působí také v pastoraci vysokoškoláků při VKH.

Ilustrační foto: Petr Klinkovský