Olympijské hry jsou celosvětovou událostí daleko přesahující hranici sportu. V olympijské vesnici, kterou v průběhu Her obývají sportovci, je také prostor pro duchovní otázky. O duše sportovců se starají kaplani jednotlivých výprav. Od olympijských her v Riu před dvěma lety má svého kaplana i český olympijský tým. Je jím otec Oldřich Choholáč z Mikulova, který je od minulého čtvrtka v dějišti letošních Zimních olympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu k dispozici českým sportovcům. Co jeho služba obnáší? Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s otcem Oldřichem, který nám odpovídal přes email. 

                               

Mohl byste popsat, v čem spočívá vaše role kaplana na ZOH?

Papež František při jednom setkaní s Italským olympijským výborem pojmenoval roli kaplana na olympijských hrách jako službu „přátelské přítomnosti, která chce ukázat blízkost církve“. Věřícím sportovcům i ostatním členům týmu mohu nabídnout slavení mše svaté v českém jazyce, společnou modlitbu, požehnání.  Svou službu však nabízím všem, bez rozdílu vyznání, například v osobním rozhovoru na různá životní témata.

Jak vypadá váš běžný den na ZOH?

Po snídani v hotelu, který leží na dohled od olympijského stadionu určeného pro zahajovací a závěrečný ceremoniál, odjíždím do olympijské vesnice. Tam jsem po většinu času k dispozici českému týmu a večer se vracím zpět do hotelu. Když se mi podaří sehnat vstupenku na některý ze sportů, rád se přidám i mezi české fanoušky, není to však příliš často.

Jaké jsou vaše dojmy z jižní Koreje?

Jsem v Koreji zatím jen několik málo dní a kromě letiště v Soulu a olympijských center v PyeongChangu a Gangneungu jsem více neviděl a asi ani neuvidím.

Korejci se k nám  chovají nesmírně přívětivě a jsou na pořádání olympiády hrdí. Velmi praktická je i přítomnost mnoha dobrovolníků, kteří se snaží všemožně pomoci a poradit. Když danou informaci neví, tak se ještě omluví a s úsměvem a úklonou se s vámi rozloučí.

Na rozdíl od olympiády v Soči zde zároveň nyní prožíváme poněkud extrémní počasí – velký vítr a velké mrazy, to však k opravdu zimní olympiádě  asi patří. 

Jak na vás reagují čeští sportovci? 

Jsem jedním z týmu, který se snaží sportovcům vytvořit to nejlepší zázemí, jaké je v daných podmínkách možné. Setkal jsem se vždy s přátelským přijetím.

S jakými problémy nebo v jakých situacích se na vás obrací?

Na tuto otázku si dovolím neodpovídat a nechat ji pod „zpovědním tajemstvím“.

                                     

Není sportovní prostředí spíše ateistickým prostředím?

Sportovní prostředí tvoří konkrétní lidé. Někteří sportovci se k víře otevřeně hlásí, jiní ji neřeší nebo se považují za ateisty. V české povaze nemáme příliš potřebu řešit víru navenek. To se jistě týká nejen sportovního prostředí. Má služba kaplana pro český tým je jistě více individuální než kaplanů pro tým z Polska, Itálie, Rakouska, Švýcarska nebo USA. S kaplany z těchto zemí jsem se už v neděli stihnul setkat v Mezináboženském centru, které je už tradičně součástí olympijské vesnice.

Má víra nějaký vliv na výkony sportovce?

I po prožité zkušenosti z letní olympiády v Riu a nyní z Koreje jen těžko mohu odpovědět za samotné sportovce. Každý kouč by asi řekl, že bez víry ve vítězství nelze zvítězit. To je však otázka víry v jiném slova smyslu. Každé osobní setkání s členy týmu mne něčemu novému učí. Třeba tak jednou budu znát odpověď i na vaši otázku.

V čemu může být křesťanství nebo obecně křesťanské hodnoty přínosné pro sportovce?

Každý z nás si potřebujeme v životě seřadit správný žebříček životních hodnot. Dělat vrcholový sport je možné jen v relativně krátké etapě života a pak je potřeba rozhodovat se dál. Život přináší různé výzvy. Jen je potřeba nevzdávat se, bojovat, nerezignovat. Skrze živý vztah k Bohu mohu poznávat, že nejsem sám v žádné etapě života, a že Bůh dokáže i naše prohry obrátit ve vítězství, konečné, životní.

Rád cituji sv. apoštola Pavla, který se nebál využít oblast sportu k povzbuzení nás všech: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.“ (1 Kor 9, 24-25)

Přeji tak všem čtenářům Signálů, aby onoho „věnce vítězství“ – svatosti, jednou dosáhli. A i cesta sportu může být takovým tréninkem poznávání, že za každým vítězstvím je mnoho často neviditelné dřiny, sebeodříkání, řada menších úspěchů i neúspěchů. A rozhodnutí nevzdávat to…

Foto: Archiv otce Oldřicha Chocholáče