Brněnské uvedení produkce Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí v minulých dnech vyvolalo veřejnou debatu, do níž se svými úvahami zapojili i blogeři a diskutéři zde na Signálech. Připomeňme blogy, které se tématu nějak dotkly: 

Jiří Zajíc: Svobodě dává hranice láska

KMirjam: Nad povykem okolo Frljičovy hry

JiKu: O jednom pitomém argumentu

BBB1: Milióntý článek o divadelní hře, kterou jsem stejně jako ostatní kritici neviděl

maxmilianrex: Honza dostal přes držku, když bránil to, co má rád

BenjaminRoll: Ano, je to "naše násilí"

Protože diskusi vyvolala divadelní inscenace, nechyběly v ní argumenty týkající se vnímání a posuzování umění. Do celospolečenské debaty se svým veřejným vystoupením z Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU zapojil i akademik Petr Osolsobě, který působí na Semináři estetiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Dovolila jsem si požádat prof. Osolsobě o jeho reakci na některá tvrzení, která v sobě debata (ať už explicitně anebo implicitně) obsahovala. Laskavě zaslal tyto odpovědi:


Tvrzení č. 1: Kdo představení neviděl, nemůže o něm s určitostí nic tvrdit.


Vyvrácení: Tuto námitku jsem já sám slyšel mnohokrát. Důležitá fakta představení jsem znal z mnoha recenzí (v několika jazycích), osobních svědectví, vizuálních a audiovizuálních nosičů. Třebaže jsem představení přímo neviděl a jeho znalost není u mne - připouštím - úplná, je DOSTATEČNÁ na to, abych to, co o něm tvrdím, tvrdil s jistotou. Není-li pravda něco z toho, co o něm tvrdím, proč kritici nenapíší, KTERÁ estetická fakta uvádím nepravdivě. Fyzická přítomnost vůbec nezaručuje, že, jsa přítomen, vnímám estetická fakta. Ani kvantitativně (může mi zrovna ve výhledu bránit divák přede mnou), ani kvalitativně: mohu "hledět a nevidět, slyšet a neuslyšet";, jak o tom mluví Isaiáš, kterého Ježíš cituje (Mt 13,14; Marek 4, 12). To znamená, že to, co vidím a slyším, nechápu, protože nejsem schopen to spojit s určitými hodnotami nebo souvislostmi (tkz. hodnotová slepota). Fyzická přítomnost na produkci není vůbec příčinou, nýbrž pouze příležitostí k vnímání (non causa, sed occasio). Samozřejmě, je lepší produkci přímo vidět, ale když vám to má utrhnout srdce, budete ji přitom lépe vnímat? Umělecké dílo přece není fyzický předmět, ale předmět intencionální. Když zachytíte jeho intenci, už ho určitým způsobem chápete. A skepické argumenty vůči možnostem pravdivého poznání i přes individuální rozdíly smyslového vnímání vyvrátil už Aristotelés v Metafyzice 4. knize. Jak říká C.S.Lewis dětem, které pochybují o Lucinčině svědectví o Narnii, i když znají Lucinčinu pravdomluvnost: "Co je tam v těch školách učí? Měli by je učit logice."


Vraťme se ke kvantitativní podmínce vnímání - vidět to na místě a celé: co například rajhradské řádové sestry, které se na představení modlily, takže je vyvedli v průběhu produkce. Co namítnou naši vzdělaní vysokoškoláci: viděly sestry představení a mohou o něm vydat svědectví, nebo je neviděly a nesmí o něm vydat svědectví, vždyť tam přece nebyly do konce? Vaše odpověď? - To ukazuje celou absurditu tvrzení, že o představení může pravdivě vypovídat jen ten, kdo na něm byl po celou dobu fyzicky přítomen; ten, kdo na něm nebyl přítomen, lže anebo nemá právo mluvit, i když uvádí pravdivá fakta. Nechtěli by to naši blogeři opravdu nejdříve promyslet nad otevřeným evangeliem a s otevřenou hlavou? Vědí, co by tento kus staronového skeptického bludu v postmoderním rouše znamenal právě pro křesťanství? Vždyť vše, co víme o Ježíšovi, víme ze svědectví z druhé ruky. A to ani nemluvím o oné vlivné paní, co seděla v první řadě a neviděla ani to, co bylo v skutečně scénicky provedeno, neboť jak pravila, vlajku neviděla, ale i kdyby tam snad byla, byla tam jako rekvizita, ne jako vlajka (prostě: vlajku tam NECHTĚLA vidět). Toto "nechtít vidět" je jedním z ústředních problémů celé biblické noetiky. Ano, jistěže to byla i rekvizita, ale tato rekvizita byla obrazový znak (tkz. ikon), dohodnutého znaku (tkz. symbol) státnosti. To není subjektivní. Bylo nemožné ji zaměnit za něco jiného a byla schválně hanobena. Stačí, co jsem napsal? Nebo mám pokračovat výčtem absurdních důsledků triviálního empirismu mých oponentů, jejichž refrénem je: "chápe to jen ten, kdo tam přímo byl, kdo tam nebyl nemá o tom co kecat". Doporučuji svou studii: „Jsou naše oči skutečně naše?“ – viz Umění a ctnost. Zábavná Shakespearova lekce aristotelské noetiky v Mnoho povyku pro nic.

 

foto: www.divadelnisvet.cz

 

Tvrzení č. 2: Umění má být kontroverzní, provokativní, má vyvolávat otázky, v tom je jeho hlavní účel, a to se podařilo.

Vyvrácení: Neudělujeme tímto tvrzením každé bezohledné a samoúčelné provokaci skvělé kulturní výsady? Anebo jinak. Jaké otázky vyvolává Bachovo preludium C dur z Dobře temperovaného klavíru? Žádné. Působí svým harmonicko-melodickým rozvojem. Anebo ano: zmenšené kvintakordy, které se tam dvakrát ozvou, jsou plné napětí a vzniká otázka (ne logická, ale intuitivní), jak budou zpět dovedeny do durové konsonance. Jaké otázky vyvolávají Belliniho madony? Prosím o odpověď. Giorgionova Tempesta nebo jeho Koncert vyvolají otázky, protože námět je schválně hádankovitý. Hamlet vyvolává spoustu otázek v mysli toho, kdo sledoval 1) děj, 2) vývoj povah 3) promluvy a zveřejněné motivace. Ale tyto otázky jsou velmi, velmi specifické a hlavně – jsou podány mistrovkou uměleckou formou. (Viz moje studie o Hamletovi, in: Umění a ctnost). Podobně prozaické dílo, třeba Dostojevského Běsi nebo Legátové Jozova Hanule. Ale nemyslíte, že se k snadné a laciné, přímočaré provokaci příliš často uchylují ti, kdo nejsou schopni poctivě formálně propracovat své dílo ani vytvořit jeho výrazový a významový plán? Jste opravdu ochotni přiřknout každé hlouposti hlubokomyslnost? Nemyslíte, že někdo, kdo se divadlem dlouho teoreticky i prakticky zabývá, pozná za ta léta docela dobře, jaké to (asi) bude a jak to (asi) bude celé pokračovat? „Opravdu musím vypít celé moře, abych věděl, že je slané?“ (sv. Irenej). To nemohu z několika scén na videu a z několika svědectví poznat, že tady někdo hloubku jenom markýruje, protože je umělecky impotentní, zlovolný a vypočítavý jako Frljič a tutti quanti? Provokativnost a kontroverznost není původním ani podstatným znakem umění, ale mnoho lidí vydělává na tom, že tuto neuměleckou pověru lidem nabulíkuje, protože umělecky pracovat vůbec neumějí.


Tvrzení č. 3: Co je a co není umění nelze poznat, je to zcela subjektivní.


Vyvrácení: Opravdu nelze poznat, kdo umí a kdo neumí hrát na housle? Hrát jemnou pantomimu? Jezdit na skateboardu? To se nedá poznat? A když někdo hraje čistě, jiný falešně a třetí jen předstírá, že umí? Tak proč existuje umělecké školství, když umění nelze poznat a je zcela subjektivní, závislé na nahodilých intepretacích toho či onoho? Proč to platíme?- No jo, ale my myslíme třeba divadlo! film, video atd. - Totéž: Existují exemplární díla, která představují standardy a určitá umělecká maxima. Ne? V opeře třeba Lazebník, Prodanka nebo Carmen, v muzikálu West Side Story, v horroru Hitchcock, v kovbojce Sedm statečných, v rocku Abbey Road, v art rocku Genesis, v jazzové klavírní improvizaci třeba Peterson, Jarrett a co já vím. Můžete si vybrat zcela jiná díla, která vám slouží jako index et judex kvality. Jen musíte vědět, proč si je vybíráte. Ale můžeme na to jít i jinak než po příkladech, totiž analyticky. Lze dokázat, že Shakespearův Othello je dramatičtější než ostatní Shakespearovy hry /ale musíme vědět, v čem esence tragické dramatičnosti spočívá – v postupné gradaci k rozhodnému činu, který nelze vzít zpět, a v následném rozpoznání omylu/ atd. Chce to samozřejmě trochu studia, ale uměleckou kvalitu lze poznat v každém odvětví, není to pouze věc subjektivní záliby. Lze podat zdrcující důkaz (a rád to udělám, když mne pozvete a připravíte klavír), že Beatles byli vždy lepší nežli Rolling Stones (víc žánrů, lepší melodika, stejná rytmika, harmonické postupy a orchestrace neskonale vynalézavější, texty nápaditější atd., že Penny Lane je prokazatelně lepší song než Satisfaction (I can´t get no) nejen díky básnickým obrazům, které se v poslední sloce složí v celek, ale také pro krásnou modulaci o malou tercii, nehledě na trumpetové sólo, při kterém…co říci, poslouchejte). Pozor: Objektivita některých kritérií přece nikomu nebere svobodu těšit se třeba i z méně kvalitních děl z důvodů čistě osobních. Těšíme se třeba z toho, co jsme dostali darem, co jsme viděli s někým, při čem na někoho vzpomínáme atd. Nikomu to nebere ani svobodu vnímání – klidně může při Hamletovi myslet na léto u moře. Nikomu to nebere jeho náladu, preference, zájmy atd. Jen ať je každý má. Ale říkat, že neexistují vůbec žádná měřítka pro posouzení uměleckých děl, je absurdita. Hleďte na umělecké bohatství našich kostelů. To si opravdu myslíte, že by taková díla vůbec bývala vznikla, kdyby naši předkové hlásali subjektivisticko-relativistické názory na uměleckou kvalitu a vyznávali bezbřehou pluralitu interpretací? Kdyby si bývali mysleli, že umění je provokace, vyvolávání střetů a kladení „znepokojivých otázek“. A když už máme volnost si v oblasti umění vybírat lepší, to, co nás vede dál, co zjemňuje naše smysly a uspokojuje náš rozum souvislostí a harmonií, nemáme mít odvahu si vybírat a jít za vyšší krásou, jak říkával sv. Augustin?

Prosím, přečtěte si poslední stránky Čapkova posledního díla Život a dílo skladatele Foltýna, které přikládám. Karel Čapek v nich ústy korepetitora Jana Trojana (který vzpomíná na zesnulého Foltýna) odpovídá na tyto otázky. Ukazuje, v čem spočívá umění čisté a – na druhé straně – umění nečisté a zlořečené. Líp to asi nikdo říci nedokázal. A nenechte se, prosím, milí Signálníci, oblbnout postmoderním relativismem, nebo vám utečou ty nejlepší umělecké hodnoty "a zůstane vám zrak, pro všechen bezvýznamný brak", ne však "oči jako střely, aby Boží krásu zřely".


Těším se na další diskusi!  Kdykoli rád mezi vás zavítám.


Petr Osolsobě


 


Jádro textu Karla Čapka:


„…nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba. 

A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené… 

Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co je v umění laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází zlý duch, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. „To jsem já,“ šeptá ti, „já, tvé daimonion; já jsem tvé geniální a ctižádostivé já. Pokud máš mne, jsi veliký a svrchovaný; budeš činit, co se tobě líbí; nebudeš sloužit než sám sobě.“ Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému; on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také síla je v tom, že mu nic nepatří; svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho; nikdy nevíš, neplete-li se do tvého díla; jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou.“