Odchod z práce na mateřskou dovolenou zažilo mnoho žen. Málokterá se ale po pár týdnech zase vracela zpátky. Právě to se stalo naší Signálnici Ludmile Janoštíkové, které loni v září pár dní po porodu nečekaně zemřela dcera Alžbětka. O tom, jak situaci prožívala, jsme se mohli dočíst na jejím blogu.

Lidu, jak probíhal návrat do zaměstnání?

Před narozením Alžbětky jsem pracovala pro Výstaviště Flora Olomouc na Zahradnickém úseku firmy. Kromě občasného navrhování květinových záhonů a podobných záležitostí bylo mou hlavní náplní práce coby obchodního zástupce zprostředkovávat prodej francouzských růží na českém trhu. Než jsem se po všech těch událostech stačila vzpamatovat a řešit nějaké praktické věci, ozval se mi sám od sebe ředitel Flory. Končila mi tehdy pracovní smlouva, ale on usoudil, že v takové situaci mě nenechá na pracáku, a vzal mě zpět. Toho si vážím.

Vracela jsem se na svoji původní pozici, ale velmi brzy přišla nabídka dělat garantku zahradnických výstav na Výstavnickém úseku Flory. Rozhodování nebylo z různých důvodů lehké, ale nakonec jsem usoudila, že tím můžu jedině získat, a šla jsem do toho. Ředitel tehdy přibral ještě jednu novou kolegyni na stejnou pozici, kterou jsem znala od vidění ze školy, takže jsme se velmi rychle sehrály a zaběhaly v nové práci, což bylo fajn.

Foto z aktuální výstavy Flora Olomouc.

Co dělá garantka zahradnických výstav?

Organizačně zajišťuje tradiční zahradnické a květinové výstavy Flora Olomouc. Jedná se vždy o tři akce v průběhu roku - jarní (duben), letní (srpen) a podzimní (říjen). Jarním a letním výstavám vždy dominují květiny, podzimní etapy pak bývají zaměřené spíše na zeleninu a ovoce, vína, pálenky a další produkty. Na nás bylo zajišťovat především expozice v pavilonech a odbornou stránku jednotlivých akcí, tedy oborové vystavovatele a prodejce a doprovodný program odborného charakteru. Je toho hodně, na co je potřeba myslet (od projekce a realizace, přes obchodní činnost, reklamu a komunikaci s médii až po administrativu), ale na to máme spoustu zaběhlých a zkušených spolupracovníků, je jen potřeba to vzájemně koordinovat. A v mezičase, když je trochu volno, tak přemýšlíme nad tím, čím Floru obohatit a návštěvníky překvapit pro příští rok.

Zda se nám to daří či ne, to asi musí posoudit spíše ostatní. A názory zřejmě budou dost protichůdné, alespoň soudě dle první výstavy. Když si totiž najdete pár informací o letošní jarní Floře, tak zjistíte, že zvláštní souhrou velmi kreativní projektantky, naším mladým pohledem na věc a vedení otevřenému novým přístupům se podařilo něco, co velmi šokovalo tradiční návštěvníky Flory a po dlouhé době se o Floře začalo zase více mluvit i v odborných kruzích. Flora letos slaví výročí 60. let od své první výstavy, takže díky té kontroverzní jarní výstavě se podařilo trochu nastolit otázku, jaká by měla být její budoucnost. A abychom na to dokázali odpovědět, bude třeba trochu zavzpomínat a odrazit se od toho, jaká byla Flora v uplynulých letech. To by se měli návštěvníci dozvědět na letní etapě. Sama jsem zvědavá, jaké to bude, nicméně odpověď na tuhle otázku bude Flora zřejmě ještě nějakou dobu hledat…

Na nástěnce ŽMM se nedávno objevil dotaz, zda stojí za to jet na letní Floru a taky povzdech, že prý už to není to, co to bývalo. Co bys k tomu řekla?

Ano, to jsem slýchala často. Ono je to těžké, všem se zavděčit a vyhovět nelze. Pohled odborné veřenosti se často vůbec neslučuje s tím, co očekávají obyčejní návštěvníci, a do toho všeho jste podmínění finanční stránkou – a ta se od dob předrevolučních podstatně změnila. V posledních letech jede Flora do jisté míry setrvačností minulých let, což vyhovuje zejména starším ročníkům. Ale oslovit tím mladé, to nejde. Takže pokud má Flora vydržet, je potřeba ji měnit, což u takového kolosu není úplně jednoduché. Teď se podle mě nachází v jakémsi přechodném období, kdy vlastně všechny klíčové strany hledají, jakým způsobem a kudy by se měla ubírat. Takže ano, Flora není, co bývala. Ale já myslím, že to nemusí vždy znamenat jen úpadek (jak lze často za těmi slovy tušit), ale také nový vítr v plachtách.

Jinak já na pozici garantky šla spíš jen dočasně. S manželem jsme nechtěli nijak odkládat příchod případných dalších dětí, takže jsem do toho sotva stihla proniknout, nachystat de facto jen dvě výstavy, a už odtamtud opět mizím. Další vývoj budu pozorovat spíše zpovzdálí. Čekáme totiž druhé miminko, které by mělo přijít na svět začátkem září. Takže jsme zvědaví, jak divokou jízdu si pro nás Pán připravil tentokrát.

@LidiLidi a @radeczek v den svatební

Nevím, jestli to není hloupá otázka, ale máte strach? Že by se mohlo miminku zase něco přihodit? Nebo zůstáváte klidní?

:-D Žádná hloupá otázka... vše je v pořádku. Lidi okolo nás mají neustále spoustu otázek - a nejvíc mají těch, které se bojí vyslovit nahlas. Zeptají se radši všech okolo, jen ne nás a myslí si, že to nevidíme a neslyšíme. V tomto ohledu si trochu připadám jak rybička v akváriu :-D.

Ale k věci. Ne, strach nemáme. Naopak, především se těšíme a prožíváme radostné očekávání. Velmi si teď užívám to postupné chystání na příchod nového člena. Samozřejmě určitou míru rozechvění či nervozity v sobě máme, ale řekla bych, že naprosto srovnatelně s jakoukoliv jinou rodinou, která čeká na příchod nového človíčka a s tím spojené změny v dosavadním způsobu života. Jediné, co je teď pro mě jiné, že už nejsem prvorodička, ale po porodu bude vše poprvé. Což je svým způsobem trochu neobvyklé. Ale na porod se moc těším, ten první byl totiž skvělý. 

No a zda se to stane znovu - upřímně, člověk se asi nevyhne občas těm myšlenkám „co kdyby“. Ale když si vzpomenu na těch pár dní, které jsme s Alžbětkou od Boha dostali a postupně během nich zráli k přijetí její smrti, nemohu se neusmát. Jasně, člověk i dnes občas utře slzy při nějaké vzpomínce na ni, ale na druhou stranu to byly jedny z nejkrásnějších a nejbohatších dnů našeho života. A tak když mě občas tyhle myšlenky přepadnou, tak Bohu říkám, že jestli si pro nás opět připravil nějaké neobvyklé překvápko jako loni, tak říkám ano, ale chci za to od něj stejně ne-li více radostného pokoje a živého setkání s Ním a minimálně další mrně. Z praktického hlediska plánuju před porodem krom běžných příprav stihnout ještě svátost smíření, to byl mimochodem jeden z nejlepších přípravných kroků k porodu i minule. Připustit si vlastní smrtelnost a žít s tím je, navzdory běžnému očekávání, velmi osvobozující.

Popíšeš mi víc tu rybičku v akváriu? Na co se lidé bojí zeptat?

Když plave rybička v akváriu, co dělají lidé okolo? Koukají na ni a baví se o tom, co rybička dělá, co si rybička myslí, téměř všechno jim připadá divné a ptají se všech okolo, jen ne rybičky, byť je na dosah. V tomto ohledu si občas připadám podobně. Málokdo se nás zeptá na rovinu, většina se poptá našich blízkých anebo si domýšlí bez doptávání. Divné na tom je to, že je to v situacích, kdy stojíme na dosah. Občas bych se těch lidí ráda zeptala, čeho se vlastně ve skutečnosti bojí - zda mojí reakce, nebo spíš té své.

A ty nevyslovené otázky? Obvykle zda máme strach, že se to stane znovu, zda budeme rodit ve stejné porodnici, zda jsme v pohodě a jak zvládáme, že je mezi našimi kamarády tolik dětí, a mnoho dalších. Dříve, kdy měla téměř každá žena nějaké dítě na hřbitově, to sice na jednu stranu bylo drsné, na druhou stranu to ale zažil každý a tak ti lidé věděli, jak se k sobě přirozeně chovat, jak spolu mluvit. Dnes je smrt obecně brána jako něco, o čem není radno se moc bavit, natož pak smrt dítěte. Takže pokud neděláme ty kroky v komunikaci my, dělá je málokdo. Zároveň tím ale lidi šokujeme, že o tom normálně mluvíme.

Tak schválně – budeš rodit ve stejné porodnici? 

Alžbětka se narodila ve Šternberku, což je dobrá porodnice, takže jsem to určitě nezavrhla. Přístup tamního personálu byl moc fajn, profesionální i lidský zároveň. Zvažuju ale víc variant, ještě nejsem definitivně rozhodnutá.

Díky za odpovědi a těšíme se na zprávu o narození nového člověka!