V posledních týdnech se na mediální scéně objevilo hned několik bouřlivých témat spojených s homosexualitou. Na jedné straně je to dění na české politické scéně, kde se má projednávat návrh zákona o manželství a adopci pro homosexuály, na což zareagovala iniciativa na uzákonění manželství jako svazku muže a ženy. Další linii tvoří aféry okolo praktikované homosexuality a zneužívání mladistvých v církevních kruzích. Nejen o těchto událostech jsem měla možnost hovořit s Jarodem, Signálníkem, který je známý svou homosexuální orientací a zároveň úsilím o zachovávání učení katolické církve.

Stále tu na Signálech máme váš blog, třebaže dnes už neaktualizovaný. Ve svých starších článcích jste měl výhrady k přístupu k homosexuálům v katolické církvi, kritizoval jste nedostatečnou pastoraci v tomto směru. Změnilo se od té doby něco?

Celkem živě si vybavuji svou tehdejší frustraci, jak se mi nedostávalo od kněží takové odezvy, jakou bych si představoval. Nevím, jestli se to nějak změnilo, svou homosexualitu s kněžími (už) neřeším. Kromě toho, že vím, že např. v Ostravsko-opavské diecézi je pro "Službu lidem s homosexuální orientací" ustanoven P. Lukáš Engelmann. To v době, kdy jsem něco takového hledal, nebylo. Zpětně se v duchu omlouvám, protože jsem došel k tomu, že vlastně nevím, co jsem tehdy chtěl slyšet. Došlo mi, že žádný univerzální recept na to, aby mé obtíže zmizely jak mávnutím kouzelného proutku, mi nikdo dát nemohl a musím si najít svou vlastní cestu jako všichni ostatní.

Občas to vypadá, že největším strašákem homosexuálů je coming-out. Přiznání své orientace před okolím. Je to opravdu takový problém?

K čemu vůbec coming-out? V běžném styku mezi lidmi vždy něco o druhých předpokládáme, vychází z toho naše chování k nim. Druzí zase mají nějaká očekávání. A homosexuální se běžným vzorcům vymykají. Proto mají potřebu věci vyjasnit. Je to jako by před druhými tajili velkou část své osobnosti. Dotýkáme se tu biologicko-psychosociální podstaty člověka - (ne)schopnosti milovat, vytvářet pouta, svazky, vztahovat se k druhým, realizovat se jako člověk. Jestliže jako muž nejsem schopen spojit svůj život se ženou a s mužem nesmím, co jsem? (Duchovní povolání ponechme stranou...)
Jistěže to není nepřekonatelný problém, problémem je to, že je z toho společenské téma. Homosexuální jsou náladou ve společnosti nuceni ke coming-outu a okolí je nuceno homosexuální chování/cítění tzv. tolerovat, brát za normální. Přitom přirozeně k homosexuálnímu chování/cítění tradičně cítíme odpor, něco nám na tom nesedí, je to terčem žertů atd. Až společenský tlak poslední doby se nám snaží vsugerovat, že o nic nejde, že je to vlastně v pohodě.
Co na tom bylo těžké pro mě?
- Pocit selhání - u sebe, že jsem si to třeba nějak zavinil, a že to přivodí pocit selhání u rodičů, že mě špatně vychovali.
- Jaké otázky to asi vzbudí (jakože vzbudí, protože přecejen je to menšinová záležitost)? Proč bych si měl nechat od okolí šťourat v nitru.
- Co si asi pomyslí lidi, zvláště v katolickém okolí. Nechci být nijak spojován s LGBTx agendou, protože ji nesdílím, ale lidi nic moc jiného neznají, znají jenom ty nejhlasitější exponenty z televize atd. Nechci být házen do stejného pytle. Pořád mám v živé paměti špatně skrývaný údiv kněží, když zjistili, že mají před sebou homosexuála, který homosex neprovozuje...

Já neříkám, že je to něco jedinečného. Jiní mají jiné, jinak těžké problémy. Ale zdá se mi, že v této oblasti společensky nabízené řešení není řešením dostačujícím.

K fotu: Kollenka - Jakou ilustrativní fotku bychom mohli k článku dát? Jarod: Napadá mě archanděl Michael. Souvislost s textem sice není zřejmá, ale je to můj biřmovací patron a vzývám ho pravidelně, při pokušeních.

V Česku se v poslední době opět hovoří o uzákonění „manželství“ a adopcí pro homosexuály, na druhé straně je tu iniciativa žádající potvrzení manželství jako svazku muže a ženy. Sledujete toto dění? Je to pro vás v něčem významné, zajímá vás, jak to dopadne?

Politické snahy o uzákonění homosexuálního "manželství" či tzv. manželství pro všechny a adopce homosexuálům sleduji jen zpovzdálí. Stručně - jsem proti. Upřímně, mně toto až tak nezajímá, protože kdyby tyto instituty byly schváleny, stejně je nevyužiji. Nejvíc mi na tom vadí ten relativismus a zmatení pojmů. 
Holt to tak někdy prostě je, že člověk nedosáhne všeho, čeho by se mu zachtělo. Muž a muž nemohou uzavřít manželství jaksi z povahy věci. Nerozumím tomu, proč jisté skupiny tak trvají na tom, aby se tomuto svazku říkalo manželství a byl státně chráněn. Ledaže by šlo snahu vytěsnit nepříjemné pocity a dosáhnout za každou cenu společenského potvrzení, což něco o povaze věci vypovídá.
Co se týče protisnahy na ústavní ochranu manželství jako svazku muže a ženy, byl jsem jeden z prvních, kdo u nás ve farnosti podepsal petici na podporu tohoto návrhu, i když to, že se musí politicky bojovat o to, že voda teče shora dolů, mi přijde absurdní. Ale bohužel taková je doba.

Církví v současnosti otřásá nová vlna skandálů v souvislosti s homosexuálními praktikami kněží a pedofilním zneužíváním v řadách duchovenstva. Jak se na to díváte?

Já pro homo-pedo skandály v církvi nenacházím slova, je to něco co se naprosto vymyká mému chápání. Když se to někdy na začátku léta začalo objevovat v médiích, nesledoval jsem to, protože jsem si říkal, že to zase novináři nafoukli, že to ve skutečnosti nebude tak hrozné, vždyť to tu už bylo před několika lety a od té doby se snad udělala nějaká opatření a příslušná místa v církvi se poučila. Jenže ono ne. Jak se postupem času vynořovaly další a další podrobnosti, ukázalo se, že problém je opravdu vážný, reakce církevní hierarchie nedostatečná (např. biskup Chigaca Cupich se nechal slyšet, že papež má důležitější věci na starost než Viganův dopis - životní prostředí a ochranu migrantů, WTF!), a že někteří to zužují na "boj konzervativců proti liberálům" je k vzteku.
Jasně jsme hříšní lidé, ojedinělým selháním asi nelze zabránit, ale tady to dosáhlo doslova ďábelských rozměrů. Nechápu, proč takoví lidé zůstávají v katolické církvi, co berou vážně, když jednají v přímém rozporu s tím, co by měli hlásat; čemu takoví lidé věří, když se Pána Boha ani trochu nebojí?

Pokud je mi známo, tak se daná problematika naštěstí netýká ČR. Těch pár případů bylo dostatečně pyšných na to, aby se vyoutovali, a rozešli se s církví dříve, než stačili nadělat paseku (jáhen dr. Lorman, P. Pio Oláh, P. Jiří Pešek). Jen je pěkně jmenujme, oni se tím netají. 
Ostatní, statisticky pravděpodobní, předpokládám, žijí své životy v bázni Boží.

V odpovědi na první otázku jste napsal, že jste došel k tomu, že si musíte najít svoji vlastní cestu. Jak jste na tom tedy teď? Kudy vede vaše cesta v současnosti?

Popravdě nic moc. Čekal bych, že po těch letech budu vyrovnanější, sám se sebou smířenější, nad věcí, vytrénovanější, ne tak citlivý, -no jo, musím to zmínit- sexuální obrazivost více ovládající a proti cudnosti méně hřešící, a že budu mít život jaksi naplněnější. Největší vnitřní tenze vznikají z toho, že něco, po čem strašně úplně nejvíc toužím, se mi zároveň příšerně hnusí. Zatím jsem nepřišel na to, jak tyto tenze účinně zpracovávat, sublimovat.
Když jsem se v minulém dotazu zmiňoval o té pastoraci, nezmínil jsem, že jsem v rámci svého hledání navštívil i signálnicky známého Romana Šimků. Ten mi řekl dvě věci - že obzvláště pro muže je důležité, aby měl nějaké "dílo", jehož budování se věnuje (a to nemám), a pak mě upozornil na verš z Písma "Kdo pro mě svůj život ztratí, nalezne ho." Postupem času se mi tento verš stal jakýmsi vyvážením obzvláště k podobenství o zakopané hřivně. Beru to tak, že tím, že nežiju tak, jak mě svět vybízí - buď sám sebou, že v očích světa ztrácím svůj život, z poslušnosti Kristu.
Nic kromě klasických prostředků - modlitba, svátosti (v čemž ostatně mám rezervy, vždycky lze dělat víc), sebevzdělávání se v náboženských věcech; každodenně nést kříž s Kristem, vždy znovu.
Jako jo, asi něco dělám dobře, snad můžu říct, že zásadních přešlapů jsem se nedopustil, ale takový nějaký vnitřní klid a radost chybějí.

Mezi katolíky se v současnosti objevuje postoj nesoudit blízké homosexuály, neřešit „jak to mají doma“. Je pro vás takový přístup povzbudivý?

Tento postoj pro mě povzbudivý není teda ani trochu. Kromě toho, že se musím bít sám se sebou, se "musím" vnitřně vypořádávat s těmito moderními, pokrokovými, chápajícími a "nesoudícími" katolíky, což je věc, která mě poslední dobou velmi vytáčí. Připadá mi to více jako póza "já jsem ten cool", než jako autentický reflektovaný postoj. Kromě toho, že je nemožné nesoudit (=neudělat si úsudek), je tento postoj vnitřně rozporný, protože k jiným záležitostem by se tak velkoryse nepostavili: "No a co, že se doma mlátí, hlavně že žije s Bohem." - Absurdní.
Já beru katolickou nauku smrtelně vážně. Z mého pohledu se "žít s Bohem" a "nejednat podle nauky/nežít mravně" vzájemně vylučuje. A pro mně už je třeba společné bydlení známkou toho, že život najel na ne-mravnou kolej. Známkou rezignace na snahu o ctnosti. To samozřejmě neznamená, že nehřeším. Hřeším sedmasedmdesátkrát denně. Ale nikdy to nebudu před nikým omlouvat, nebo to brát na lehkou váhu. Já chápu, že třeba pro nevěřící to moc přesvědčivý argument není. Ale nebudu nikdy obhajovat něco, co je vnitřně špatné, i když to dotyčný subjektivně nenahlíží a je pro něj momentálně obtížné změnit svou situaci.

Lehko se mi to říká - teď si vlastně uvědomuju, že jsem nikdy s tím nebyl konfrontován třeba v práci, nikdy jsem nemusel svůj pohled obhajovat na živo mezi kolegy... Nikoho nenapomínám na potkání. S homosexuální (LGBT/whatever) komunitou se nestýkám, ani nemám homosexuály mezi známými/kamarády (s těmi, s kterýma jsem se stýkal jsem se stýkat přestal, poté co jsme si ujasnili, že se naše pohledy diametrálně liší).
Byl jsem několikrát na Pochodu pro život/rodinu, ale na pochod Pride bych nikdy nešel. Protože je to nevkusné, dekadentní, kontraproduktivní. Urputná snaha o získání potvrzení.
Já se ani svou homosexualitou ve svém neinternetovém nepseudonymním životě nešířím (lidí, kteří "to" o mně ví, je tak do deseti) právě z toho důvodu, že nechci být s touto skupinou a LGBTX agendou nijak spojován. Možná to svědčí o mé nedůvěře, možná se nemám ani za co stydět, ale holt to tak je.

Jaký postoj od blízkých by tedy byl pro vás povzbuzující?

Modlit se.
Být dobrými katolíky, ve své situaci; brát nauku vážně i s jejími nároky.

Díky za rozhovor.