Dnešní rozhovor je veskrze přátelský. Tedy všechny rozhovory se Signálníky se snažím vést v přátelském duchu, ale přiznávám, že @Marryane je moje kamarádka. Ptala jsem se jí na věci, které vím. Ale vy, milí čtenáři, je nejspíš nevíte, a tak vám třeba přinesou nový pohled na věc, podnět k zamyšlení anebo jen radost z toho, že o sobě můžeme vědět něco víc. @Marryane je dobrá duše mého stěhování na Valašsko. Nezastírám, že jsem měla z přesunu na vesnici v moravském pohraničí strach. Boží Prozřetelnost ke mně ale byla vždycky velmi laskavá, a tak mi už před pěti lety dala poznat skupinu maminek, potažmo rodin z Valašských Klobouk a okolí. První akce, které jsem se zúčastnila, byla duchovní obnova pro maminky na rodičovské dovolené, kterou právě Maruška organizovala. Dnes se ale budeme bavit o něčem jiném: o Komunitní škole Pomněnka. 

Můžeme prozradit, kolik máš dětí? Jak velká je tvoje rodina?

Mám 3 děti a v prosinci se nám narodí čtvrté miminko. Myslím, že už budem patřit mezi "větší" rodiny... Naše děti do ní automaticky počítají i babičku a dědu, se kterými žijeme v jednom domě. 

Nejstarší syn už je školák. Kam chodí do školy? Čím je tato škola zvláštní? Jak vznikla a jak je organizovaná?

Nejstarší syn chodí třetím rokem do Komunitní školy Pomněnka. Ona to vlastně ve své podstatě není škola, protože děti, které ji navštěvují, jsou vlastně děti na domácím vzdělávání, čili 2x do roka jezdí do svých kmenových škol na tzv. přezkoušení. Přesněji řečeno, je to spíš skupina domškoláků společně se vzdělávajících. V současné době je zde 16 dětí 1.- 4. třída, 2 pedagožky, 1 lektorka angličtiny, vše zašťiťuje koordinátorka školy (zároveň také školky a rodinného centra). Nedílnou součástí jsou také rodiče dětí, kteří se podílí na kroužcích, projektových dnech a chodu školy. Pomněnka vznikla z iniciativy nás rodičů, kteří jsme založili Dětský lesní klub Vrběnka, a to ve chvíli, kdy jsme začali uvažovat, kde můžou naše děti a naše rodiny pokračovat ve stejném duchu. První rok byl v podstatě "nultý". Před čtyřmi lety jsme ani nepočítali, že něco takového do půl roku vznikne, ale sešlo se 10 dětí, přistěhovala se super pedagožka, našly se prostory a začalo se. Jak to v reálu vypadá? V podstatě se střídají učicí a projektové dny nebo kombinace obojího, jeden den se učí venku a jeden den je vyhrazen pro projekt rodičů. Děti mají i učebnice, ale základem jsou tematické projekty na týden až dva. Děti nedostávají známky, domácí úkoly jsou dobrovolné, starají se denně o svůj prostor (uklízí, myjí nádobí). Velký důraz klademe na bezpečný prostor. To znamená, že se hodně pracuje s dynamikou skupiny, děti se učí řešit problémy, naslouchat jeden druhému, dodržovat společně nastavená pravidla, naslouchat si, sdílet se, učit se vzájemně...


Asi obvyklé otázky lidí zvenku: A naučí se v té škole syn něco? Nezůstane pozadu? Dokáže se pak zapojit do běžného systému vyššího vzdělávání? Co další pochyby?

No, upřímně. Já osobně jsem takových otázek dostala od okolí velmi málo o:)) Nebo si to asi spíš nepamatuju o")) Pro mě (a teď i pro mého muže) je to přirozený vývoj. Nejstarší syn nechodil ani do státní MŠ, což někteří lidé také řešili, a tak jsme si prostě už dávno zvykli, že máme některé věci jinak než druzí a že někteří i tohle můžou těžce nést. Ale naše rodiče nám do toho nijak nezasahují a zcela naši cestu respektují.

Čímž chci říct, že já - my doma - máme tyhle otázky jasně zodpovězené. Jestli se něco naučí? Rozhodně! Pro nás je nejdůležitější, aby se naučil přesně a právě ty "měkké dovednosti". Spolupráci, řešení problémů, kreativitu, schopnost učit se z vlastního rozhodnutí, ne kvůli známkám. Pozadu pro nás určitě není. Uznávám, že jsem se občas (když byl syn v první třídě) u sousedů zajímala o to, co probírají, protože mají dítě stejného věku. Ale došlo mi, že se syn všechny tyhle čtení, psaní naučí ani ne za dvě dopoledne a v klidu, bez stresu a nátlaku, protože prostě sám chce. A chce se učit doteď, všechno ho baví a právě naopak myslím, že jsou tyhle děti v něčem spíš popředu. Právě tím, že můžou hodně zažívat a učit se zkušeností a prožitkem.

Jestli zvládne přechod do klasického systému? O tom vůbec nepochybuju. Jednak se opírám o vlastní zkušenost, druhak už dnes existují děti, které zažily např. domácí vzdělávání i alternatvní školy. Spíš si myslím, že jsou klasikou trochu znuděné a tolik si jí neužívají, ale do systému dříve či později proniknou a najdou si v něm svoji cestu.

Jak se díváš na klasické školy? Proč jsi svoje dítko neposlala tam? Jsou všechny klasické školy stejné, anebo mezi nimi vidíš nějaké rozdíly (ty školy, které znáš)?

No, to je velmi široká otázka, takže odpovím postupně. Klasický způsob vzdělávání, který pro mě reprezentuje hlavně známkování, soutěžení, memorování, učení z učebnic, učení bez porozumění, vzdělávání všech najednou stejně ve stejný okamžik (bez akceptace individuálního stupně vývoje), bez porozumění, protože se to musí, dělá a tak to léta umíme, bez rozvoje osobnosti a jejích darů, nespolupráce, nepracování se skupinou a jejím klimatem, neřešní šikany, zbytečné úkoly a mnoho, mnoho dalších věcí. To je ten základ, co mě od "klasiky" odrazuje. Navíc chceme být jako rodina součástí vzdělávání našich dětí, znát spolužáky, rodiče. Školu bereme jako místo setkávání celých rodin a našich životů. Ne jako odkladiště, kde by měl být něčemu naučen. Školu chceme spolutvořit, což ve státní, alespoň u nás, není možné.

Samozřejmě, že nejsou všechny školy stejné. Je to hodně hoooodně o lidech, řediteli, nastavení, zapálení atd. Ale takových škol je jako šafránu. Po těch pár letech vidím velký význam v tom opravdu děti, alespoň na 1. stupni, neznámkovat. A taková škola tady na okolí není.

Co by podle tebe mohly udělat státní školy pro to, aby jejich výuka byla efektivnější? Alespoň drobné změny v organizaci, způsobu myšlení? Stačí to?

No, můj osobní názor je, že by se měl změnit hlavně způsob vzdělávání už na pedagogických fakultách, plus zamyslet se víc konstruktivně a kontinuálně na úrovni zákonů, čili ministerstva školství. Je to hodně bez koncepce a při rychlém tempu střídání ministrů, no, prostě to není dobré. Hodně se mi líbí systém státního školství ve Finsku. A to jsou přesně ty změny, které bych ráda viděla tady. Např. děti na prvním stupni nejsou známkované. Hodně se učí venku. Učitelé mají po několika letech povinné volno, kdy změní tuším na 2 roky profesi, aby si psychicky odpočinuli. Kdo chce studovat na učitele, musí projít i osobnostním výběrem, kde se zjišťuje, zda má v sobě pedagogické předpoklady, atd.

Moc fandím ředitelům a školám u nás, kde se něco z toho taky děje.

Jak je syn spokojený se školou? Jak bys po těch několika letech, co tam je, zhodnotila jeho rozvoj - osobnostní i znalostní?

Náš syn je spokojený moc, občas se ho zeptám, jestli chce do státní, a to vždycky řekne, že ne. Ale je pravda, že mu ji nijak nepřikrášlujeme. Ostatně si s dětmi ze sousedství na "školu" hrají a co jsem viděla, tak velmi přesně opakují slova p. učitelky s přesnou dikcí, její obraty atd. Jsme právě moc rádi, že syn má malý kolektiv dětí, jemu to dost vyhovuje a je čas a prostor pomoct mu ve fungování ve skupině. S tímto máme nejlepší zkušenost, a to díky jejich p. učitelce, kterou práce moc baví a hlavně umí pracovat s kolektivem a vztahovými věcmi, které jsme občas řešili. Prostě stačilo se jí zmínit, spolu s dětmi problém pořešili v komunitním kruhu, syn dostal a dostává dobrou zpětnou vazbu. Dost nám taky pomáhá a líbí se nám provázanost rodin, různé návštěvy, přespávání dětí a také to, že se s mužem zapojujem do výuky. Já vedu "náboženství" a muž tělocvik. Takže poměrně dobře vidíme, jak skupina funguje, jaké jsou vztahy, v čem ty děti žijí, co řeší. Co se týče znalostí je super, že je možné pro toho, kdo je v něčem dopředu, učit se sám nebo se staršími dětmi dál. To je tak pro nás třeba v matematice. Nemáme pocit, že by syn v něčem strádal, zaostával nebo něco přímo nenáviděl či jsme ho museli do něčeho nutit. Naopak.

Jak se komunitní škole daří? Vnímáte dostatečnou podporu okolí/státu? Nebo převládají pochyby okolí/státu? Co všechno jste si museli obhajovat?

Tak pomoc od státu je v našem případě nula. Vše si hradíme sami. Lidé, kteří mají děti na domácím vzdělávání, paradoxně státu šetří peníze, ale zcela ze svého výdělku. Bohužel stát takové rodiče nijak nepodporuje. Školy, kde jsou zapsané, na ně něco málou dostanou, ale to je debata do vyšších míst a já si moc vážím všech, kteří tam na těch místech působí a snaží se o změnu.

Dál ještě fungujeme také díky dobrým duším, které nám posílají sponzorské dary. Protože spadáme v podstatě pod tři "projekty", což je naše Komunitní škola Pomněnka, Dětský lesní klub Vrběnka a Rodinné centrum Kaštánek, které zaštiťuje jeden "zapsaný spolek" (bývalé občanské sdružení), jsme schopni dát potvrzení o daru a dárce si může částku tzv. odepsat z daní. A vítáme a vytrvale sháníme další a další dobrodince a souznivce, i malý příspěvek je super!

Pochyby okolí určitě jsou, přece jen jsme na maloměstě a pro někoho je to, že děti nechodí do státní školy, až skoro osobní útok. Ale to bylo dřív, v letech, kdy jsme začínali. A je to tak asi vždy, když se objeví něco nového a někdo dělá něco jinak. Já vnímám, že si na nás okolí začíná zvykat. Hrozně mě baví sledovat reakce lidí, které potkávám a znají někoho z mé rodiny, když zjistí, že naše děti nechodí tady do MŠ a ZŠ, ale chodí "tam". Kolikrát úplně vidím na obličeji ten rozpor, co cítí a co jim běží v hlavě.

Každopádně jsme ve spojení a sledujeme i ostatní školy, které v současné době hojně vznikají. I proto letos už po druhé proběhla Konference inovativního vzdělávání, kde je možné se potkat, inspirovat něco nového se dozvědět, posdílet, podpořit.

Díky za rozhovor. 

PS od Kollenky: Ještě připojím vtipnou historku o tom, jak se Marryane dostala na Signály. To mi takhle někdy na jaře 2017 přišel od ní vzkaz, jestli bych ji mohla autorizovat. A tak jsem ji u nás přivítala a autorizovala. V následujícím létě, na táboře pro maminky s dětmi (také výborné aktivitě RC Kaštánek), jsem se jí ptala: "Jak ses vlastně dozvěděla o Signálech?" - "Od tebe!" - "Ode mě???," ptám se udiveně, protože já jsem s Maruškou nikdy před tím o Signálech nemluvila. - "Přece z Kafemlýnku..." 

A tak je vidět, že ten náš (byla jsem tam já a @terre-eau) někdejší rozhovor na Proglasu byl co k čemu a spolupráce křesťanských médií funguje...