Br. MUDr. Lukáš Fošum OP je od minulého roku provinciálem českých dominikánů. Je známý jako morální teolog a v současnosti vyučuje na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Položili jsme mu několik otázek, které se týkaly čím dál častěji propíraného tématu - homosexuality a přístupu církve. 

 

Jak se církev dívá na homosexualitu? 

Mezi jednotlivými věřícími jsou pochopitelně k homosexualitě různé přístupy. Závazná nauka Katechismu katolické církve z roku 1992 se však vyjadřuje jasně a velmi vyváženě. Doporučuji čtenářům pozorné pročtení článků 2357, 2358 a 2359 tohoto katechismu. Důležité je především rozlišení mezi samotným sklonem a jednáním na jeho základě. A pak především důstojnost každého člověka a povolání ke svatosti, na kterých nic nemění skutečnost, zda má v sobě muž nebo žena homosexuální sklon. 

Výsledek obrázku pro lukáš fošum
Br. MUDr. Lukáš Fošum OP ve zprávách Seznamu (zdroj: www.seznamzpravy.cz)

Píše se o homosexualitě v Bibli? Jestli ano, je ve vnímání této skutečnosti rozdíl od doby Starého zákona až po dnešní dobu?

Právě v článku 2357 katechismu lze najít také odkazy na příslušná místa v Písmu. Od devatenácté kapitoly knihy Genesis až po dnešek vnímám především dva rozdíly: jednak posun od kolektivní zodpovědnosti (Sodoma) k zodpovědnosti jednotlivých osob, což je dynamika, která je přítomna už v samotném Starém zákoně.  Druhý velký posun, který v Bibli explicitně nenacházíme, je vnímání toho, co píše katechismus v článku 2358: „Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu, je pro většinu z nich zkouškou. Proto mají být přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem.“

Je rozdíl mezi skutečností být homosexuál a provozovat homosexuální praktiky? 

Právě že ano. Všimněme si, že katechismus se vyvarovává použití výrazu „homosexuál“. Zatímco samotný sklon nelze člověku z morálního hlediska přičítat, vnitřně nezřízené skutky, které jsou dobrovolně a s vědomím, že jsou špatné, konány na jeho základě, ano. 

Jak se pastoračně s homosexuály v České republice pracuje?

Nemám dostatek informací, abych na tuto otázku odpověděl. Zdá se mi však, že se ne vždy rozlišuje ve světle toho, co učí katechismus. A že se také lidé s homosexuálním sklonem často cítí jako v církvi nepřijímáni.

Existuje v jednotlivých diecézích extra vyčleněný duchovní, který s homosexuály systematicky pracuje? 

Na internetu lze najít, že v ostravsko-opavské diecézi je k tomu vyčleněný kněz. Jak je tomu v ostatních diecézích, to nevím. Je mi však jasné, že se takový duchovní nehledá snadno. A že je vůbec nelehká otázka, do jaké míry se má s lidmi s homosexuálními sklony pracovat jako s nějakou oddělenou skupinou.

Jak se díváte vy osobně na skutečnost, když někteří Vaši spolubratři chtějí homosexuály léčit, či je podrobovat exorcismu či modlitbám za rozvázání?

Pokud někdo chápe takové léčení v čisté lékařském nebo terapeutickém duchu, vnímám to jako nepochopení velmi komplexního problému. Samotný sklon nelze ani považovat za něco, co vzniká přímým působením zlého ducha. Homosexualitu je třeba chápat v širším kontextu jako jeden z důsledek hříchu ne na jednotlivce, ale na celé lidské pokolení. A také je třeba se zamýšlet nad tím, proč se např. vyskytuje homosexualita více v bohaté společnosti než v chudé a nad dalšími doprovodnými společenskými jevy.

Co byste jako zpovědník řekl věřícím, kteří by se Vám ve zpovědi svěřili s tím, že se jim líbí nebo je přitahuje osoba stejného pohlaví? 

Zvláště ve chvíli, kdy člověk rozlišuje, zda má v sobě homosexuální sklon, je třeba s ním mluvit velmi obezřetně a citlivě. Je mu třeba pomoci při rozlišování a přijetí takové skutečnosti. A to není vůbec jednoduchý úkol. A ještě náročnější je, zvláště v dnešní době, vést takové muže a ženy, aby žili ve zdrženlivosti. Úkolem zpovědníka není ovšem vždycky a všechno hned vyřešit: to ani není možné. Jde o to, dát adekvátní odpověď na to, z čeho se kajícník vyznává a odpovědět na otázky, které on sám klade zpovědníkovi. 

Proč je, podle Vašeho názoru, překážka homosexuality pro kněžskou službu, když většina případů zneužití kněžími bylo na dívkách či ženách? 

Zde je třeba především rozlišit dvě věci: homosexualita a zneužívání není totéž! Homosexuální sklon jako takový není překážkou ke kněžskému svěcení. Je však na velmi pečlivém rozlišení ordináře (tedy biskupa nebo řeholního představeného), zda někoho s tímto sklonem připustí ke kněžskému svěcení. 

Myslíte, že církev někdy změní svůj postoj k homosexualitě? 

Už jsem naznačil, v kterých aspektech by se přístup měl změnit a ve kterých se již proměňuje, byť ne vždy se stejnou rychlostí a intenzitou: rozlišování mezi osobami, sklonem a skutky. V tom, že je homosexualita něco „vnitřně nezřízeného“ se ovšem přístup církve nezmění. Při morálním posuzování nikoliv sklonu, ale činů, je třeba však přihlížet k tomu, jak se na své jednání dívá člověk sám ve svém svědomí.

Zde je třeba ještě upozornit na jednu důležitou skutečnost: když hovoříme o postoji církve, a o postoji „okolního světa“, je třeba rozlišovat, v jaké zemi a v jaké kultuře žijeme. U nás je církev považována za tu, která nemá ráda lidi s homosexuálními sklony. Nejsem si jist, že lidé mimo církev ji mají nutně více rádi… Oproti tomu v některých afrických zemích je církev tou, která brání lidi s homosexuálními sklony proti nepřijatelným postojům různých kmenů nebo domorodých tradic. 

Co byste vzkázal všem, které tíží tato záležitost a nevědí jak s ní naložit?

Nemám mnoho zkušeností s takovými případy a tak mne nenapadá nic vznešenějšího a lidštějšího než tato (nebo jim podobná) slova Matoušova Evangelia: „Pojďte ke mne všichni, kdo jste obtíženi… vezměte na sebe svůj kříž… ne všichni lidé jsou určeni k tomu, aby žili v manželství… Máte velkou cenu v očích nebeského Otce.“ 

Rozhovor vedl Albín Augustin Balát